Obložený chlebíček: Věrný průvodce schůzí v době socialismu. Znáte ale jeho příběh?
V době socialismu se však v Československu staly chlebíčky masovým fenoménem pro různé typy pohoštění. A ten hned tak nic už nepřekonalo.
Závěr roku je ve znamení dobrot a toho nejlepšího, co dokážeme na naše sváteční stoly připravit. Bez chlebíčků si ale dokáže představit Silvestra a vánoční svátky asi jen málokdo. A tak si zaslouží, abychom se s nimi seznámili trochu víc, co říkáte? Mají totiž za sebou celkem dlouhou a zajímavou historii.
Byla to lenost, co pomohla na svět oblíbené pochoutce?
Už to bude skoro 300 let, kdy se objevily obložené chleby. K chlebíčkům, jak je známe, měly pravda ještě daleko, ale jejich jistými předchůdci asi byly. Stalo se roku 1733, kdy jistý lord Sandwich kvůli náruživosti v hráčství karbanu byl líný chodit k jídlu. A tak požádal svého sluhu, aby mu jen tak mezi krajíce chleba vložil plátek masa. Tím se objevil na světě první obložený chléb. Lordovi přátelé to sice zpochybňovali a tvrdili, že obložené chleby konzumovali již staří Římané a nápad to tudíž nebyl originální a původní, ale důkazy pro to neměli. Tudíž se zdá, že zkrátka Lord Sandwich byl opravdovým průkopníkem.
Obložený chléb byl oblíbenou pochoutkou i Napoleona. Při vymýšlení bojových strategií neměl čas vysedávat u hodovního stolu, takže také on si nechával přinášet chléb s masem. Aby ale viděl, čím je chléb obložený, požádal vždy o odstranění vrchního krajíce. To už se nám dobře známému chlebíčku přibližuje, co říkáte? Do konce 18. století se „otevřené sendviče“ staly velice oblíbené a jejich sláva rostla nejen mezi šlechtou, ale i prostými lidmi. Ti si je oblíbili hlavně při cestování vlakem jako praktickou svačinu.
První chlebíčky na území Čech by nám asi dnes nechutnaly
Trvalo další desetiletí, než se chleby v obložené podobě dostaly i na naše území. A nutno říct, že nad chlebíčky, v jaké podobě k nám dorazily na konci devatenáctého století, bychom se dnes asi spíš ušklíbali. Skládaly se totiž z plátku černého chleba se slanečkem a cibulí.
A tak jsme si museli na změnu a vylepšení i pro gurmány ještě zhruba dvě desítky let počkat. Když v roce 1916 založil v Praze Jan Paukert slavné lahůdkářství na Národní třídě, chlebíčkový národ se začal klubat.
Typický obložený chlebíček tak, jak ho známe, vznikl pak na popud Paukertova rodinného přítele, malíře Jana Rytíře Skramlíka. Neměl moc rád při pohoštění jednohubky a vyžadoval tedy něco tak na dvě tři zakousnutí. A co to tak asi mohlo být? To něco dostalo podobu, jakou známe, vymyslel ji Jan Paukert starší. A Čechům se velmi brzy zalíbil a především jim zachutnal.
Chlebíčky miloval Hugo Haas, Werich i Ema Destinová
V průběhu dalších let se chlebíčky z původních dvou tří soust trochu zvětšují. Nabízet je začnou velmi brzy všechna vyhlášená pražská lahůdkářství jako například Čadil, Zoufalý, Lippert, Stiedl či Laibl. A trasa Lippert-Zoufalý-Paukert se stane dokonce trasou vyhlášených prvorepublikových gurmánů.
Majitelům záleželo na tom, aby každý z nich měl něco typického a trumfnul tím konkurenci, takže každé lahůdkářství mělo svou specialitu. Nabízely se chlebíčky obložené husími játry, sardelkami, kapary, humry, lanýži, uzeným jazykem či uzeným úhořem.
A rozhodně to nebyla krmě nedůstojná. U Paukerta si na chlebíčkách ve třicátých letech pochutnávala i česká umělecká elita: Hugo Haas, Jaroslav Seifert, Ema Destinová, také Werich s Voskovcem. Vlasta Burian tam dokonce pořádal své slavné chlebíčkové hostiny. Obliba chlebíčků zasáhla i nejvyšší politická místa, takže Paukert těmito lahůdkami zásoboval též stůl prezidenta T. G. Masaryka. Provozoval v té době jedno ze tří nejznámějších lahůdkářství v celé Evropě. O nákupech za socialismu jsme psali v jiném článku.
Komunisté rozkvětu zatnuli tipec
Dobré časy však skončily. Minimálně lahůdkářství u Paukerta. V padesátých letech bylo toto slavné lahůdkářství znárodněno. A lidem, kteří si obložené chlebíčky oblíbili, nezbylo než experimentovat. V československých domácnostech s kreativitou sobě vlastní krájíme při rodinných sešlostech a oslavách od té doby veku, mažeme ji máslem, motáme salám nebo šunku do ruliček a pokládáme jednotlivé ingredience.
O lanýžích se nám ale ve většině případů nejen za socialismu může jen zdát! V socialistickém Československu drahé lahůdky nahrazoval na domácích chlebíčkách levnější salám, domácí majonézu zaskakovala nějaká pomazánka. Češi si ovšem se svými zlatými ručičkami dokážou poradit. A tak chlebíčky kvůli nedostatku surovin v obchodech nabízely fantastický prostor kuchařské kreativitě.
Surovinám se meze nekladly, estéti jen lpěli vždy na tom, aby jednotlivé potraviny spolu trochu ladily. Samozřejmě pokud se jednalo o stranické a odborové schůze, tyto starosti odpadaly. Tam se většinou nakoupily chlebíčky z obchodu a ty byly o poznání lepší než domácí.
Každopádně jak je vidět, na chlebíčky režimy a jejich změny neplatí. Přežily až do porevoluční doby. Na špici oblíbenosti se dnes drží chlebíček šunkový s hermelínovým.
