Jedna z prvních čínských restaurací v Evropě byla v Československu. Nesmělo se v ní sedět déle než dvě hodiny
Odboráři na konci padesátých let koupili traktor čínským soudruhům z tehdy populárního Fondu solidarity. A předsedu komunistické strany v Číně (Mao Ce-tunga) to prý natolik dojalo, že se rozhodl Čechoslovákům nějak revanšovat. Marně si však lámal hlavu, čím by udělal dojem.
A tak se proslýchá, že mu poradil tehdejší diplomat, malíř a spisovatel Adolf Hoffmeister. Ten totiž prosazoval, aby v Praze vznikla čínská restaurace. Mao na jeho nápad nakonec kývl.
Restaurace byla i jednou z prvních v Evropě
A tak do naší krásné metropole nad Vltavou přijel čínský kuchař a za ním dorazily různé doplňky k výzdobě interiéru jídelny. Našel se architekt Eduard Holub, který navrhl osobitý interiér, z Číny se dovezl ebenový nábytek vykládaný perletí a slonovinou, sošky z dynastie Ming, lustry z papyrusu a malované paravany. Naše karlovarská porcelánka vyrobila bílé nádobí se znakem restaurace, z Číny ještě doputovaly suroviny nezbytné pro vaření v tomto stylu a lakované hůlky.
Podivná specialita – vlaštovčí hnízda
Ten, kdo o nápadu pochyboval, brzy pochopil, jak se mýlil. V restauraci se začalo totiž výborně vařit, i když to byla exotika do té doby pro většinu lidí u nás neslýchaná a neochutnaná. Na jídelníčku bylo na 80 čínských specialit včetně pracné polévky z vlašťovčích hnízd. K její přípravě se využívaly pomocné síly, které vybíraly peříčka pinzetou. Dnes asi v žádné asijské restauraci, na kterou narazíme skoro v každé ulici, vlašťovčí hnízda nenajdeme. Jsou považována za jednu z nejdražších surovin v čínské kuchyni, protože se vyskytují jen na těžko dostupných útesech čínského pobřeží a jejich sběr je navíc nebezpečný.
Z místa ve Vodičkově ulici nedaleko Divadla ABC a divadla Semafor se brzy stal cíl hvězdných osobností let šedesátých a sedmdesátých. A nebylo to jen tím, že tam měly blízko. Ochutnat asijskou kuchyni sem chodil Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Jan Werich, Vladimír Menšík, Olga Schoberová, Karel Gott, ale taky třeba Arnošt Lustig nebo Miloš Forman a mnoho dalších zvučných jmen a známých tváří. I tam ale bylo možné narazit též na různé šíbry, sázkaře na koně v Chuchli nebo veksláky. Ti si nejen dokázali zařídit, aby se tam dostali, protože bylo stále plno, ale neměli problém i za jídlo, které se vymykalo cenově průměrným pokrmům v jiných restauracích, zaplatit.
Estébákům výborná kuchyně zarazila na chvíli špiclování
Stejně jako nyní se chodily dělat ke stolům v té době luxusní restaurace lukrativní schůzky, při kterých bylo třeba druhou stranu oslnit a zaimponovat jí. K nemalé radosti zde sedávali mezi hosty ale též estébáci. Údajně se ale chovali slušně a hleděli si víc jídla než hostů. Přece jen ani pro ně to nebylo zcela standartní prostředí.
Pražská čínská restaurace byla vůbec jedna z prvních v Evropě. Otevřela se v roce 1958 a palácoví kuchaři Mao Ce-tunga ukázali Čechoslovákům, jak mimo jiné správně sekat maso na nudličky.
Po sovětsko-čínské roztrže museli čínští kuchaři pryč
Ovšem i sem zasáhla politika. V luxusní a velice brzy vyhlášené restauraci vařili čínští kuchaři až do doby sovětsko-čínské roztržky. Pak museli odejít a následně jejich pozici převzal už československý personál. Byl náležitě proškolený tím předchozím čínským, takže zůstala zachovaná vysoká úroveň kvality pokrmů. I nadále zůstala restaurace oblíbená, a tak bylo nutné si v ní rezervovat místo předem. A i tak nebylo možné tam dlouho vysedávat. Na vychutnání čínských lahůdek strávníci měli jen dvě hodiny, pak museli uvolnit místo ostatním zájemcům.
Upadla v zapomnění, dům už nestojí
Dnes už bychom na uvedené adrese ve Vodičkově ulici pozůstatky po legendární restauraci hledali marně. Nic z ní už nezůstalo. První pražská „čína“ se v devadesátých letech stala objektem restitučních nároků. A dnes na jejím místě stojí už úplně jiný dům.
Zavzpomínejte, jak to dřív vypadalo v jiných podnicích nabízejících stravování. Čtěte také: Socialistické hospody, restaurace a bufety: Jak se tenkrát jedlo a kolik takový oběd stál?
