Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Udělat si nepěknou parádu na hlavě bylo možné ale i doma. Prostředků k tomu totiž moc nebylo, takže se dost improvizovalo.

Až do osmdesátých let byla v Československu oddělená pánská holičství naprosto běžnou záležitostí. Protože v té době začal být znám virus HIV, pánská holičství s břitvami, štětkou a mýdlem v porcelánovém nebo bakelitovém kalíšku začala mizet. Přitom představovala důležitou součást mužského světa, kdy se během holení daly probrat výsledky fotbalu, ženy a jiné radovánky nebo strasti.

Povolání kadeřnice bylo terno

O kadeřnicích se v době socialismu mluvilo někdy téměř jako o aristokratkách - tak významné postavení zaujímaly. Ty šikovné měly o zákaznice postaráno na dlouhé dny a týdny dopředu a každá žena si je předcházela, aby se k nim dostala i příště. Ty nešikovné mívaly volněji, ale rozhodně bez práce nebyly. Když přišla zákaznice, která se nedostala k umělkyni číslo jedna, vzala zavděk i kadeřnicí z druhé kategorie. Je pravda, že mnohdy trpce litovala, ale to už byla věc jiná.

Každopádně kadeřnice se řadily k těm vybraným profesím, které sice měly poměrně nízký plat, ale díky spropitnému od zákaznic se jejich příjmy dokázaly vyšplhat k pěkným sumičkám, které jim mohli závidět i leckteří vysokoškoláci. Přitom kadeřnice v bývalém Československu nemusely ženám, co k nim přicházely, ani mýt vlasy. To dělaly jiné ženy – speciálně určené k této práci. I těm se dávala „dýška“.

Pěkně v řadě – je libo vodovou nebo trvalou?

Stejně jako nyní u kadeřnice strávily ženy většinou několik hodin. Sedávaly vedle sebe pod sušáky, listovaly časopisy nebo povídaly o všem možném a čekaly na to, s jakým výsledkem na hlavě nakonec odejdou. A je jedno, jestli tam vyrazily kvůli vodové, trvalé, ondulaci, barvení nebo přelivu. Vodová znamenala umytí hlavy a poté většinou natočení vlasů na natáčky a vysušení. Fénování přes kartáč bylo spíše výjimkou, takže se stávalo, že zákaznice vyšla ze dveří kadeřnictví s účesem spíše podobným helmě. Ale co, většinou to po pár dnech povolilo.

Zvláštní kategorií byly trvalé. V určitém období ji měla na hlavě téměř každá žena – i když některá měla trvalou, které se říkalo „mokrá“. Ta bývala slušivá u mladých dívek (dávali si ji ale i někteří muži), bohužel nejčastěji jen pár dnů, v lepším případě týdnů po opuštění křesla u kadeřnice. Později pak působily vlasy hřívovitě nebo připomínaly vzhledem havajské bubenice – stačilo je po umytí rozčesat.

Lokny si uděláme samy

V 60. a 70. letech bylo hodně žen a dívek, které si vlasy upravovaly z mnoha důvodů raději jen doma a svépomocí. Vlasy se barvily peroxidem vodíku a někdy přepálily. Jako kulma se využíval nástroj spíše podobný želízku, které se nahřívalo nad plamenem. Zpíval o tom také Jiří Suchý v písničce o dívce, co měla vlasy samou loknu. A také se používaly natáčky, které se musely vařit. Až potom se na ně vlasy po pramenech natočily a teplo se nechalo působit.

Výběr fénů nebyl v té době nijak bohatý. Prakticky se dalo vybírat ze dvou druhů – jednoho českého EM 521 a druhého, který se do Československa dovážel z NDR. V 80. letech ale pak už byly běžně k dostání v obchodech alespoň elektrické kulmy, většinou dvou šířek, takže ženy všech věkových kategorií mohly samy vykouzlit rychle na hlavě parádu, i když nestihly kadeřnictví.

Tupírování, paruky a trvalá

Pokud bychom ale měli porovnat jednotlivá uplynulá desetiletí z pohledu toho, co jsme nosili na hlavách, tak by asi nejjednodušší bylo rozdělení na tupírování v 60. letech (společně s drdoly, které se podkládaly složenými punčochami, aby působily pěkně bohaté a načechrané), paruky v letech sedmdesátých a trvalé v osmdesátkách.

Každopádně ulítlé účesy se daly vidět podle nátury vždycky. A to, co nám připadalo kdysi naprosto dokonalé, mohlo o deset let později působit hodně bláznivě. (Čtěte také: Zpátky do minulosti: Retro účesy, které frčely v 80. a 90. letech).