Móda před revolucí: Jaké boty jsme nosili a po jakých jsme toužili?
Typů bot, které byly hitem a zároveň důvodem „shánění“ po obchodech tehdejší doby, bylo několik. A kdo by si myslel, že šlo o nějaké spaciální modely pro módní fajnšmekry, je jasné, že v té době nežil. Většinou totiž šlo o úplně obyčejné boty. Na druhou stranu je však třeba dodat, že i když nenabízely tehdejší socialistické prodejny obuvi vše, po čem lidé prahli, boty v té době bývaly kvalitnější. Většina z nich se totiž vyráběla u nás. Až na několik výjimek. A tou začneme.
Basketbalové kecky z Číny
Bývaly bílé, později se daly koupit i vzácně v modrém provedení, jejich značka byla Forward a Warrior. Pro srovnání se současností by asi bylo nejtrefnější je popsat jako socialistické conversy z Číny. Původně se prodávaly jako basketbalové kecky na přelomu 70. a 80. let. Pohrdání by si nevysloužily ani dnes – šlo o kvalitní sportovní obuv, srovnatelnou s tou, která se prodává nyní ve značkových obchodech. Pro mladé lidi v Československu si ale získaly tyhle boty náklonnost hlavně kvůli tomu, že byly z ciziny.
Sportovních bot, které byly populární v té době, ale bylo víc. Jedněm se říkalo „golfky“ – byly kotníčkové, ze semiše a vyráběly se u nás, ve Svitu (tehdejším Gottwaldově, dnes Zlíně). V roce 1984 se pak objevily na trhu „prestižky“ – správně tedy tenisové boty Prestige. Svit Gottwaldov tím přivedl na svět botu, která je populární dodnes. Možná málokdo ví, že stroje, na kterých se prestižky vyráběly, pocházely od společnosti Puma. Komu se podařilo tyhle boty v Československu koupit, hlásal tím do světa (v blízkém okolí) jasně, že ví, co se nosí a taky to, že je schopný si i nedostupnou věc pořídit. To nebyly zanedbatelné signály, mnohdy hrály roli i při výběru partnera!
Krešlakové kozačky
Při ohlédnutí za trendy v obouvání v socialistickém Československu ale nelze vynechat hit, který uchvátil zejména v 60. a 70. letech každou ženu a dívku. Francie ovlivnila módní trend v Evropě lakovanými povrchy, pojmenovanými jako krešlakové, na botách, kabelkách a později i kabátech. Neminulo to ani ČSSR a trend zasáhl silou blesku. Krešlak nabízel široké možnosti v barevné škále zboží – od bílé, přes žlutou, zelenou a červenou až k hnědé a černé. Vadou materiálu bylo to, že se brzy začal odlupovat – stačil mráz, nebo namočení a nevysušení boty. Přesto, která žena a dívka takové kozačky neměla, byla považována za nemožnou. Boty (a další výrobky) se tak prodávaly ve velkém, krátká životnost bot nikoho moc neodrazovala. Bylo to vlastně poprvé, co si takový druh zboží (dnes ho nacházíme s označením vysoce módní) i u nás našel cestu k zákazníkům. Pravdou totiž je, že kozačky to byly, oproti všem ostatním, velmi slušivé.
Obliba bot pro seniory je dodnes záhadou
O slušivosti se nedalo mluvit v případě dalších oblíbených (a ano, též nedostatkových) bot, původně určeným lidem staršího věku. I proto se jim lidově říkalo „důchodky“. Vlastně to byly takové filcové bačkory na zip vepředu nebo po straně. Paradoxně k vlastnostem materiálu, který se promáčel ve sněhu, to byly boty, které si obouvalo hodně mladých lidí právě v zimě. A to dokonce bez ohledu na to, že navíc hladké podrážky hodně klouzaly. Kde se vzala jejich popularita v 70. a 80. letech u mladých Čechoslováků, dnes už asi nikdo neví.
Některé zdroje uvádějí, že však za tím mohlo být vystoupení Pabla Picassa na filmovém festivalu v Cannes, který si pro takovou příležitost obul boty podobně vyhlížející.
Dřeváky, kristusky, sněhule a gerlachy
Snad každý, kdo žil v 70. a 80. letech, ví, co tyhle názvy znamenají a umí si i typy bot pod nimi představit. Kdo se narodil později, už těžko pochopí, jak nelehké bylo sehnat v socialistických obchodech boty zvané kristusky. Ideálně kožené, na rovné podrážce, s koženými tkaničkami k obtočení lýtka. Ortopedům radost tedy určitě nošení takových bot nedělalo, ale módní trend byl jasný. Ten, kdo boty neměl možnost koupit v obchodě, vyráběl si je dokonce i sám – tak velká byla snaha o to, být IN. Stačilo jít do podniku Řempo, koupit si vepřovici, z ní vystřihnout podrážku a tkaničky, které se omotaly kolem nohy a zaručeně originální model byl na světě.
Hitem byly i dřeváky – skutečně některé dřevěné. Nohy v nich trpěly, navíc často byly dřeváky na vysokých podpatcích. Když je ale někdo v obchodě koupil, byl za ně rád a hrdě je nosil. Pozor – nosili je i někteří muži.
Léto i zima – vždycky se nějaký hit našel
V osmdesátkách pak módu v obouvání u nás sem tam opepřily z ciziny pašované boty zvané espadrillky a umělohmotné plážové boty (ideální je bylo spojit se stejnobarevným umělohmotným košíkem, který se nosil jako kabelka).
Zimní období pak v 80. letech přineslo na československý obuvnický trh další šlágr. Boty zvané sněhule nebo gerlachy. Šlo o neforemné boty, avšak s hrubou podrážkou, takže neklouzaly, byly z plastu nebo nepromokavého materiálu, tak odolávaly i sněhu. Staly se natolik oblíbenými, že je však v těch letech nosil na nohou nejen kde kdo, ale i na různé příležitosti, kde to bylo přinejmenším podivné. Výhodou ale bylo, že k dostání tyhle boty v obchodech většinou byly, shánět je nebylo potřeba.
Královna Botaska
Když v roce 1949 vznikla ve Skutči firma Botana, na svůj největší majstrštyk výroby si musela počkat až do roku 1963. Tehdy se tam totiž začaly vyrábět sportovní boty, kterým se automaticky začalo říkat botasky. A ty se staly artiklem, jehož sláva přesahovala i naše hranice.
Bylo to hlavně kvůli tomu, že sport byl v zemích východního bloku prestižní záležitostí. Pomáhal udržovat mládež organizovanou a navenek vysílal signál o tom, jak životaschopné socialistické státní zřízení je. Boty se v Botaně tedy vyráběly ve spolupráci s představiteli vrcholového sportu tak, aby odpovídaly požadavkům a nárokům tohoto odvětví. Z Botany tak vycházely na trh (velmi často i ten v NDR a Sovětském svazu) sportovní boty velmi kvalitní.
A navíc cenově dostupné, protože byla jejich výroba státem dotovaná. I proto se tenhle druh obuvi brzy stal obecně u nás obuví vycházkovou, nošenou též při různých příležitostech (a ne vždy zcela vhodných).
Pikantností je, že jméno Botas prý vzniklo inspirací západoněmeckým Adidasem (který se u nás samozřejmě koupit normálně nedal). A ještě pikantnější je pak to, že se v bývalém Československu adidasky vyráběly. Zhruba 10 tisíc párů denně vyprodukovaly slovenské závody ZDA Bardejov a Jas Bardejov. Do naší maloobchodní sítě se však tyhle boty nedostaly.
