Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Prázdniny a čas, v kterém si nejčastěji většina Čechů bere dovolenou, jsou již za námi. I proto je možná správná chvíle se ohlédnout nejen za létem, ale i roky minulými. Cestování i strávené dovolené totiž byly od těch současných dost odlišné.

Statistiky z poloviny sedmdesátých let uvádějí, že na dětské pionýrské tábory jezdilo každoročně 350 tisíc dětí. Na výběrovou odborářskou rekreaci půl milionu lidí, k tomu pak na běžnou podnikovou rekreaci (opět pod taktovkou Revolučního odborového hnutí se zkratkou ROH) cestovaly další dva miliony lidí. To uznáte, že jsou úctyhodná čísla, protože tím pádem by se dala považovat tato instituce za největší a nejvýkonnější cestovku v zemi. Přepravila totiž za rekreací ročně kolem 2 850 000 lidí!

Zájmy pracujících na prvním místě

Svým způsobem je to odpověď pro ty, kteří si možná už v té době lámali hlavu nad tím, k čemu byly v tehdejším režimu vlastně odbory. Režim přece hájil podle jeho tehdejších představitelů zájmy pracujících ve všech rovinách.

I proto možná v roce 1986 vyšel v Rudém právu článek o tom, že odborové organizace byly skutečnou rekreační velmocí. A nebyly jen cestovkou. Pamětníci si určitě vzpomenou na to, že před Vánocemi stály za tím, že každý zaměstnanec dostal čokoládovou kolekci na stromeček. Jakkoli se to dnes může zdát podivné, příjemný benefit to byl.

Hurá na venkov

Ovšem ačkoli síť rekreačních zařízení a možností rostla, největší část rekreace se za socialismu odehrávala soukromě. Měla dokonce i svůj vlastní název: Volný cestovní ruch. To, že šlo o cestovní ruch téměř většinově pouze na domácí půdě, není třeba zdůrazňovat.

Oproti dnešku měly vesnice, kam nejčastěji lidé mířili ke svým příbuzným, venkovštější ráz. Mezi domky se pohybovaly babičky v šátcích, dědové v sakách a kloboucích, po hrbolatých cestách drncaly staré zetory. Městské děti tam poprvé viděly zvířata, která ve městech vidět nemohly. Při odjezdu z venkova pak byla zadní okna škodovek obložena platy vajíček, zavařenými kompoty či okurkami. (Psali jsme také: Léto pod stanem a jídlo z konzervy. To byly prázdniny pro většinu rodin v Československu).

Víkendy byly někdy velmi krátké

Cestování se pochopitelně mohlo týkat i volných dnů – včetně těch víkendových. Ale nebylo to tak běžné, jako nyní. Hlavně proto, že trvalo poměrně notný čas, než se přestalo pracovat v sobotu. Až v 70. letech došlo k výraznému zkrácení pracovního týdne. Nejprve se to přitom dotklo zaměstnanců v hutích a dolech, pro ostatní profese bylo stanoveno klíčové a rozhodující datum 29. září 1968. To představovalo zkracování pracovní doby jako součást ekonomických reforem.

Přesto tím definitivně pracovní soboty ještě nekončily. Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí vždy dopředu na půl rok oznamovala data pracovních sobot.

Závěrem je asi na místě dodat, že cestování  vlakem – byť pouze po okolí bydliště – bylo dostupné téměř všem. Za pár korun se dalo vyjet do lesa na houby, se svačinou v batohu a pitím v termosce nebo umělohmotné láhvi. Výlet i během krátkého víkendu tak nebyl nedostupný. Čtěte také: Cestovat za hranice Československa nebylo jednoduché. O povolení cesty rozhodovali i domovní důvěrníci a donašeči v práci.