Cigára, bony, digitálky. Tím vším se uplácelo, když jste chtěli něco, co bylo jen pod pultem
Nešlo samozřejmě jen o cigarety, k výměnnému obchodu se používalo vše, co momentálně nebylo k dostání, a co druhá strana potřebovala nebo bylo pro ni nedostupné. Mohlo to být třeba jen mleté kafe v případě maličkosti, ale klidně i nedostatkové kolo Favorit, tuzexové bony nebo kroužky na záclony či česnek. Odvíjelo se to samozřejmě od toho, co dotyčný potřeboval. A nedostatkových věcí bylo v té době skutečně dost. Proč?
Problémy se zásobováním
Inu - plánovité hospodářství, kolektivizace zemědělství a další necitelné zásahy do přirozeného chodu ekonomiky - to vše mělo vést k vybudování socialistické společnosti a následně společnosti komunistické. Ve skutečnosti ale tyto kroky vedly k postupnému zaostávání výroby, k degradaci tradičních společenských hodnot, k problémům se zásobováním. A také k absenci většiny kvalitního zboží, služeb a šíře sortimentu ve srovnání se Západem. To způsobilo, že pak v jistých situacích ani peníze nebyly tím skutečným platidlem, ale jakýmisi poukázkami na nedostatkové zboží.
Nebyli by to ale Češi, kdyby si neporadili. Pokud někde nestačily peníze, přišla na řadu alternativní platidla. Oficiální bony, což byly tuzexové poukázky, tiskl stát a nahrazoval jimi skutečnou tvrdou zahraniční měnu. Byly hodně žádoucí a ne zcela bez obtíží všem dostupné. Legálně se daly získat jen směnou za oficiální příjem v cizině, neoficiálně na černém trhu od veksláků. Jako úplatek nebo nástroj k dosažení či získání čehokoli se tedy dávaly poměrně ojediněle.
Alternativou k tomu byla nabídka samotného černého trhu – indické hedvábné šátky, spreje (Impuls, Fa, apod.), digitálky a trička nebo džíny. Dalo se nakoupit pod rukou (většinou za šílené ceny!) a darovat. Minimálně se tím jedinec vyhnul hrozbě průšvihu, že šmelí s bony a ohrožuje tím devizové hospodářství socialistické republiky. Čtěte také: Mnohé už odvál čas. Pravé džíny z Tuzexu i bony ale zůstanou nezapomenutelné.
Menším, zato rozšířenějším, dostupnějším a tak i univerzálnějším platidlem té doby byly takzvané „tvrdé Sparty“, cigarety, které se monopolně vyráběly v Kutné Hoře.
Výroba tabáku je pro každý stát terno
Stát si za každého režimu držel prosperující výrobu a distribuci tabáku pod kontrolou. Ve 20. letech bylo v Čechách devadesát sedm tabákových továren, na Moravě šest, na Slovensku pět a jedna na Podkarpatské Rusi. Tabáková režie spadající pod ministerstvo financí přinášela státu miliardové zisky. Po druhé světové válce byly všechny tabákové továrny znárodněny a kutnohorský závod přešel pod národní podnik Tabákový průmysl. Když se budeme ještě chvilku držet historie, pak zjistíme, že v roce 1950 byl zřízen národní podnik Československý tabákový průmysl. Značku tvořenou zkratkou názvu ČSTP pak čtyřicet let nesly všechny cigarety a tabákové výrobky z Kutné Hory.
Některé závody se postupně modernizovaly, jiné zase zavíraly (v Táboře nebo v Českých Budějovicích). Hlavní továrnou na cigarety zůstala nakonec jen Kutná Hora, i když tabák se zpracovával i v Novém Jičíně, Hodoníně a ve třech slovenských městech.
Po desetiletí se v Kutné Hoře vyráběly desítky značek cigaret. Pamětníci vzpomenou na Lípy, Globusky, Partyzánky, Letky. Možná i na období, kdy začaly být v 60. letech tyhle značky nahrazované Startkami, a časem cigaretami s filtrem. Zajímavé je, že po nepříliš úspěšné značce Filtra z Hodonína v roce 1960 si získaly srdce kuřáků až v roce 1963 kutnohorské cigarety s filtrem Astry.
A pak přišly Sparty
Žádná z těchto značek ale nedosáhla věhlasu jako Sparty. Ty se na trhu objevily od roku 1964. Tajemstvím přitom nebylo, že jejich levnější protiváhou měly být Petry a na začátku 70. let také cigarety značky Clea.
Ze Spart se stal fenomén. Vyráběly se totiž v měkkých a v tvrdých krabičkách. Podle kuřáků i podle odborníků v tabákovém průmyslu byly prý „tvrdé Sparty“ skutečně nejlepšími cigaretami dané kategorie na československém trhu.
Ale jelikož se jako vždy na výrobě šetřilo, plánovité hospodářství nestíhalo, dobrý tabák se nedal dovážet donekonečna. A tak přišlo, co bylo nevyhnutelné. Tvrdé Sparty se staly nedostatkovým zbožím. Prodávaly se pod pultem nebo za přemrštěné ceny, načerno je trafikanti dodávali do hospod, šmelilo se prostě všude, jak to šlo. Čtěte také: Za socialismu se kouřilo i v nemocnicích. Jaké cigarety byly k dostání a kolik stály?.
Neoficiální sazebníky kolik Spart a za co
A není tedy přehnané tvrdit, že se tvrdé kutnohorské Sparty staly neoficiálním platidlem. Kdo potřeboval přednostní ošetření u lékaře, zařídila mu to krabička. Chtěli jste sehnat instalatéra? Pak to často chtělo mít pro něj celý karton.
Uvádí se, že dokonce existovaly nevyhlášené sazebníky, kolik „tvrdých Spart“ co stojí. Za Sparty se směňovalo nedostatkové maso u řezníka i exotická zelenina a ovoce u zelináře. Spartami se uplácelo tam či onde. Vedle tuzexových bonů to tedy byly právě Sparty, kterými se dalo obchodovat na alternativním trhu.
Na trhu jsou stále
Když se po roce 1992 vláda rozhodla tabákový průmysl privatizovat, není divu, že zájem zahraničních investorů byl obrovský. Na rozdíl od jiných průmyslových sfér měla Kutná Hora dobrou výrobní základnu, kvalitní odborníky i dlouholetou tradici. Dnes je majoritním vlastníkem kutnohorského podniku Philip Morris International, Inc., který zde v licenci vyráběl cigarety Marlboro již od roku 1987. V současné době je firma v Kutné Hoře jediným závodem na výrobu cigaret a tabákových výrobků v České republice. Sparty vyrábí stále.
