Deset vzpomínek na to, co se v Československu dělo v 70. a 80. letech
Co všechno se u nás dělo v 70. a 80. letech, jimž se říkalo normalizační? Zatímco 70. léta byla svazující, léta s osmičkou na začátku přinášela už přece jen pozvolné otevírání a uvolňování režimu.
Hračky ze Západu občas i v běžných hračkárnách
V 80. letech se objevily i na pultech hračkářství v Československu hračky, se kterými si hrály děti v cizině. Sice bylo nutné na ně vystát frontu nebo ještě lépe si naklonit či uplatit prodavačku, ale přece jen už se sem tam dali koupit mončičáci, modely autíček všemožných značek (angličáky) či Rubikova kostka. Kdo nechtěl potupně čekat, mohl to koupit za bony v Tuzexu, stejně jako panenky Barbie nebo Lego. Zlom to však byl, protože alespoň jednoho mončičáka mělo v roce 1989 už téměř každé dítě u nás.
Brigády socialistické práce
K minulému režimu patřily neodlučitelně různé schůze. Schůzovací místnosti byly vyzdobené nástěnkami s budovatelskými hesly a fotografiemi zasloužilých pracovníků. Na podnicích, ale i kancelářských budovách visely nápisy typu: Budujeme lepší zítřky!
Neodmyslitelnou součástí tohoto procesu pak byly takzvané Brigády socialistické práce (BSP). Ty se považovaly podle tehdejších politických funkcionářů za nejvyšší formu socialistického pracovního soutěžení. Za každou cenu plnily často až nesmyslné úkoly a závazky. Nabádalo se v nich k vyšším výkonům, vymýšlení různých zlepšovacích návrhů či organizování většinou hromadné mimopracovní činnosti. Psali jsme také: Průvody a nástěnky: Jak jsme se angažovali v bývalém Československu?
„Svobodné“ volby
Ano, volby byly takzvaně svobodné. Na výběr byli kandidáti KSČ, sem tam též i jiných stran Národní fronty. Všichni však plnili jen to, co KSČ požadovala. Chodilo se povinně, často hromadně. Kdo nešel, byl naháněný volební komisí velmi důrazně a neodbytně. Svévoli tohoto druhu pak pocítil na pracovišti i ve svém bydlišti. Stávalo se i v těchto dvou desetiletích do revoluce, že se vzpoura proti systému v podobě nechuti odvolit odrazila dál na dětech a jejich možnostech vzdělávání.
První máj (a další dobrovolně-povinné svátky)
Povinná účast byla také na oslavách svátku 1. máje. Pracující lid i školáci dostali mávátka a transparenty s budovatelskými hesly a vyrazili do průvodu nebo průvod aktivně sledovat a podporovat (máváním a skandováním hesel). K tomu soudruzi kynuli všem z tribun. Komu se podařilo z průvodu brzy zmizet, většinou musel stejně čekat, než oficiální část oslav skončí, chtěl-li si zajít někam do restaurace. Ty měly totiž nařízeno mít zavřeno. Třeba i proto, aby se někdo neposilnil alkoholem a radostně povinně jásající davy nevhodně neovlivňoval. Psali jsme také: Kdysi zaměstnanci dostávali za nejhorší výrobek titul Putovní zmetek. A zas tak dávno to není.
Emdéžet aneb Mezinárodní den žen
Socialistická žena podle tehdejší ideologie a propagandy měla být supermankou. Očekávalo se od ní, že bude rodit, vychovávat děti, vařit, prát, péct, šít, žehlit, pracovat na poli i řídit traktor a hlavně při tom všem budovat socialismus s úsměvem na rtech. Jednou za rok jí tato role byla připomenuta při oslavách MDŽ. Milé bylo, že všechny ženy v práci dostávaly karafiát, bonboniéru, sadu utěrek či variabilně sadu mýdel a ručník. Oslavy byly s kulturní vložkou (většinou přišly zazpívat a zarecitovat děti ze školy) a neobešly se bez obložených chlebíčků a alkoholu.
Závod míru
Byl to největší amatérský závod po 2. světové válce ve východní Evropě. Probíhal v květnu, nejdříve na trase Varšava-Praha a opačným směrem. Od roku 1952 vedla trasa závodu už mezi městy Varšava, Berlín a Praha. V roce 1972 ho vyhrál náš reprezentant Vlastimil Moravec. Psali jsme také: Jak a kam se cestovalo dříve? Pionýrské tábory, venkov a rekreace ROH.
Cestování pod lupou
Do zahraničí bylo možné se dostat jen pod přísnou kontrolou státu. Do socialistických zemí se jezdilo na občanku a výjezdní doložku. O doložku bylo nutné požádat před každou cestou. Na Západ a do tehdejší Jugoslávie (z níž se často emigranti vydávali dál do světa) byl potřeba pas. Získat ho nebylo jednoduché, musel rozhodnout nějaký soudruh. A ten si žadatele velmi bedlivě proklepl i s pomocí různých domovních důvěrnic a kolegů z práce. Psali jsme také: Cestovat za hranice Československa nebylo jednoduché. O povolení cesty rozhodovali i domovní důvěrníci a donašeči v práci.
Auta – někdy jen nedostižné sny
Auta z kapitalistické ciziny byla nedostupná. V Mototechně se koupit nedala, kdo měl valuty a bony, mohl si nějaký typ koupit v Tuzexu. Nákup v cizině byl velmi komplikovaný a pro běžného občana téměř nemožný. A to nejen kvůli právním a úředním kličkám, které panovaly, ale také kvůli ceně. Například Renault 5 stával 164 tisíc korun. Pokud připomeneme, že v roce 1989 byla průměrná mzda 3170 Kčs, dá se lehko spočítat, jak dlouho by bylo třeba na takové auto spořit.
Jedním z mála dostupných vozů tehdy u nás byla škodovka, Moskvič, Trabant, Žiguli, Wartburg, Dacia. I na ně však byly pořadníky. Psali jsme také: Automobilový zázrak v Československu. Kdo si ho pořídil, tomu ho chodili okukovat lidé z okolí.
Ojedinělé stavby
V 70. letech vznikaly v Československu ojedinělé stavby – například hotel a televizní vysílač na Ještědu (stavěl se v letech 1966 až 1973). Je vysoký 100 metrů, jeho autorem byl Karel Hubáček.
Jako řešení levného a rychlého bydlení začala již v 50. letech výstavba panelových domů. V 70. a 80. letech pak kulminovala. I když paneláky nebyly specialitou jen v Československu nebo zemích východního boku, jejich problémem bylo, že se při jejich budování šetřilo, A to i přesto, že stavaři té doby věděli o dobrých technologiích, které se na panelové domy používaly například v Dánsku. V Československu se stavěla neodhlučněná bytová jádra s umakartovými záchody a koupelnami, do kterých se někdy šachtami dostával hmyz i hlodavci. V době výstavby sídlišť se nepočítalo s nárůstem počtu aut, ke kterému došlo po roce 1989, a tak je na nich nyní akutním problémem parkování. Čtěte také: U nás doma v sedmdesátkách. Umakart a sektorový nábytek v každé domácnosti.
Na druhou stranu je třeba dodat, že stát tehdy na rozdíl od současnosti alespoň nějaké byty stavěl. Kdo měl štěstí, získal nějaký bez toho, aniž by musel mít hypotéku nebo velký balík peněz k jeho nákupu. Běžné bylo, že byt získal zaměstnanec poté, co se upsal, že vydrží pracovat u firmy, která mu byt přidělila, alespoň deset let.
Vstupenka ke kariéře v podobě červené knížky
Kdo měl touhu vstoupit do komunistického ráje nebo mít otevřené dveře k profesnímu růstu, ke studiím svým či studiím svých potomků anebo jen zkrátka chtěl mít klid, vstoupil do KSČ. Nejprve musel být zpravidla až rok kandidátem KSČ, teprve když se osvědčil, stal se z něj komunista, který obdržel také legitimaci KSČ. Ta otevírala dveře i pro práci v zahraničí (nenechte se však mýlit, že všem!), pomáhala při žádosti o byt, ale také hrála roli v pořadníku na koupi některého z aut, které byly na československém trhu k dostání. Většinou samotná průkazka nestačila, úspěchu pomohlo pak ještě to, pokud měl dotyčný protekci u někoho z výše postavených komunistů. Čtěte také: Dětství za socialismu. Žádoucí bylo stejné oblečení a už ve škole nějaká ta funkce.
