Dětství za socialismu. Žádoucí bylo stejné oblečení a už ve škole nějaká ta funkce
Přesto – přiznejme si, že každá doba má své. Děti narozené za socialismu to taky neměly jednoduché. Zvlášť, když narazily na někoho, kdo byl hodně "uvědomělý." A nutno dodat, že takových bylo i v různých školních i předškolních či mimoškolních zařízeních poměrně dost.
Sotva tak dítka v Českolsovensku přišla na svět, už je socialistické porodnictví od maminek izolovalo. Setkání se uskutečňovala až při kojení, vždycky tedy po třech hodinách zhruba na 30 minut. Miminka zabalená do zavinovaček, hladově plačící, se rozvážela v tomto intervalu na speciálních vozících.
Pobyt doma byl pak asi pro mimčo super, ale doba si žádala vrátit matku co nejrychleji do pracovního a výrobního procesu. A tak - když nebyly v dosahu babičky - přišly na řadu jesle.
Šup do jeslí!
Batolata, ale někdy i jen půlroční miminka, tak trávila nejútlejší část dětství s tetami a dalšími vrstevníky v tomto zdravotnickém zařízení (tety byly kvalifikované dětské sestry) - jeslích. Existovaly i jesle týdenní, které dítě vytrhlo z rodiny prakticky na většinu dnů s tím, že si ho matka pak vyzvedávala pouze na víkendy.
Školka v době normalizace někdy už ideologická
Když dítko oslavilo třetí narozeniny, čekala ho další změna. Školka. Zejména v normalizačních 70. letech se tam mohlo poprvé setkat s politickou výchovou (podívejte se do fotogalerie).
A tak se učilo (naštěstí ne všude) oslavné básně a písně o udatných partyzánech a dělnickém lidu. Soudružka učitelka ("paní učitelko" se jí většinou říkat nemohlo) předškoláčky a odrostlá batolata učila, že o Vánocích nechodí Ježíšek, ale Děda Mráz. Děti, které to poslouchaly, bývaly oblečené do stejných, jednobarevných řádkových punčocháčů nebo tepláků s laclem. Když jim pak bylo šest let, nastala doba vyrazit do školy.
Funkce od raného dětství
A tak dítě dostalo na záda školní aktovku a všem tím vyslalo signál, že už je školákem. Začalo se učit číst a psát, nejdřív česky, později i rusky. Pak přišly soutěže třeba O zemi, kde zítra znamená již včera (hádejte, o jaké zemi to bylo?) nebo Puškinův památník či různé znalostní olympiády. Ostatně - ty jediné vydržely dodnes.
Od nejútlejší školní docházky se ale taky rozdělovaly funkce. To bylo důležité, když dítě opouštělo základní školu v takzvaném Komplexním hodnocení. Tam se totiž sepisovaly veškeré aktivity dítěte a posuzovalo se, zda je dostatečně kádrově a morálně vhodné se ucházet o tu či onu školu. Mít funkci, i když "jen" na úrovní třídy či školy, znamenalo vždyky plus.
Někdo byl tedy předsedou třídy (hodně důležitá funkce a většinou začátek slibné kariéry!), někdo nástěnkářem, jiný kulturním referentem a další referentem sběrovým. Ten měl hodně zodpovědnou funkci – zapisoval, kolik sběrných surovin každý spolužák nasbíral. Bylo to totiž povinné. Čtěte také: Pamatujete si, co všechno v ČSSR školáci sbírali a co se dalo za sběr získat?
Někdy to znamenalo též uvést, kolik kdo nasbíral pomerančové kůry, šípků, nebo kaštanů či žaludů. Za hodně odevzdaného sběru se odměňovalo a šťastné dítko mohlo odcestovat i někam k moři. Většinou ale dostalo pouze knížku, protože k moři vycestovaly děti jiných „kádrů“.
Tělocvik – jeden jako druhý
Socialistická retro hodina tělocviku byla charakteristická tím, že se žádné dítko nesmělo odlišovat od druhých. Tedy alespoň oblečením. Proto bylo nařízené, že holky budou oblečené do modrých kalhotek, kterým se říkalo trenýrky (byly z materiálu podobnému teplákovině) a k tomu, budou mít bílé triko. Kluci museli mít bílé tílko a trenýrky červené. Na nohou pak bylo pokládáno za samozřejmost, že budou mít cvičenci obou pohlaví bílé cvičky s gumou zvané jarmilky. Psali jsme také: Vzpomínáte na školní pomůcky v Československu?
Dětství na plno – bez počítačů
Přesto všechno patřilo pro většinu dětí období od narození do ukončení školní docházky k nejšťastnějším etapám v jejich životech. Místo individuálního a osamoceného civění a hraní na počítači šly děti té doby na hřiště. Nebo jen tak na ulici, kde hráli „školku“. Sestavu skoků přes švihadlo nebo za pomocí míče. Případně hráli další, dnes už skoro neznámé hry (Na sochy, Chodí pešek okolo, Krvavé koleno atd., Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum atd..).
Pionýrské tábory
K dětství v dobách normalizace patřily pionýrské tábory neodmyslitelně. Bylo jich hodně a většina dětí se na ně těšila – koupaly se v řekách a rybnících, bydlely v chatkách i třeba ve vojenských hangárech, hrály táborové hry. Daní za to byla na většině těchto zařízeních povinnost oblékat pionýrský kroj. Pracovní verze měla zelenou košili, slavnostní košile byla bledě modrá. Šátek byl rudý. Pionýři: Měli svůj slib, symboly, odznaky i pozdravy. Pamatujete?
