Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Pokud patříte k později narozeným, tak možná nebudete chtít věřit tomu, že ještě před pár desítkami let bylo několik málo obchodních domů u nás nejvyšším luxusem shopování.

Hypermarkety, jak je známe dneska, za socialismu neexistovaly. V celém Československu bylo jen pár obchodních domů. Paradoxně až do 70. let představovaly konzumní socialistický ráj navíc jen díky tomu, že tyto budovy vznikly ještě za takzvané První republiky.

Uvést se musí v této souvislosti Brouk a Babka na Letné v Praze, Bílá Labuť na Poříčí, Perla na pražském Můstku nebo Breda a Weinstein v Opavě.

Kdo se nezastavil v Bílé labuti, jako by nebyl v Praze

Prior spravoval řadu dalších obchodních domů, které se postavily v průběhu let, ale zdaleka se jim nedařilo dosahovat takového věhlasu, jaký měla centra z dob předválečných. Už tehdy totiž ten, kdo přijel do Prahy, a nezašel do Labutě, byl pokládán přinejmenším za podivína.

Obchodní domy v socialistické éře, která byla režimem nedostatkové ekonomiky, byly zásobovány přednostně, a nabízelo se v nich víc, než bylo k vidění v běžných obchodech kdekoli jinde. I proto chodit nakupovat do nákupního centra znamenalo být ozdobený jakýmsi puncem jedinečnosti.

Prodavačky měly tituly Brigád socialistické práce

Bílá labuť měla za cíl soupeřit s obchodními domy v Německu i Francii. Sbírala Řády práce, kolektivy zaměstnanců tam získávaly pravidelně ocenění Brigáda socialistické práce. Byl to nejmodernější obchodní dům ve střední Evropě, ale jak jeho věhlas stoupal, přestával poptávce stačit.

A tak záhy Čechoslováci mohli chodit nakupovat i do obchodního domu Kotva, který byl v provozu už v roce 1974. Svítila nad ním neonová reklama Sláva KSČ. A nutno dodat, že se strana činila, aby lidé, co do Kotvy přicházeli, neodešli zklamaní.

Potraviny se tam daly nakupovat i pozdě večer nebo o víkendu

Nakupování tím opravdu získalo další level. Samoobsluha potravin měla večerní i víkendový prodej, samozřejmostí byla přímo na prodejní ploše domu úpravna oděvů, zásilkový prodej, restaurace, bufet a podzemní parkoviště. Fronty byly i zde, ale přece jen – pokud někdo něco sháněl a nenašel to v tomto obchoďáku, v republice by to asi nesehnal nikde. I proto se tehdy razilo s nadsázkou heslo: Když to nemá Kotva, seženeš to sotva.

Cesta do nákupního nebe 

Brzy poté, co se otevřela Kotva, začal se stavět i Máj. Otevřela se tak epocha nových obchodních center, které následně doplnila ještě Družba a Dům bytové kultury (DBK).

Současné nabídce míst, kam vyrazit za nákupy, by však lidé z té doby uvěřit nechtěli, a ani nemohli. I když stále víc Čechoslováků vyjíždělo alespoň do přístupných zemí socialistického tábora, aby nakoupili věci u nás nedostupné, konfrontaci s tím, jak vypadá nákupní svět a plné regály všeho možného zboží, zažila většina lidí až po roce 1989, kdy se otevřely hranice směrem na Západ. Čtěte také: Nákup za socialismu: Kolik stál a co jsme si odnášeli v síťovce?.