Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Výjezdní doložka sloužila za minulého režimu nejen k cestám do kapitalistických zemí, ale také, pokud se někdo rozhodl jet do Jugoslávie (je pravdou, že přes tuto zemi se podařilo mnoha Čechoslovákům emigrovat). Doložka, která byla nezbytným doplňkem pasu, představovala v podstatě takové speciální povolení k výjezdu dotyčné osoby. Obsahovala údaje o tom, pro které státy je určena, na kolik cest a délku platnosti. Jako propustku ze země za Železnou oponou ji udělovalo ministerstvo vnitra. A jak jinak – posuzování toho, zda ji ten či onen dostane, probíhalo na základě politických kritérií.

Nemáš doložku? Cestovat můžeš jen někam

Kdo doložku neobdržel, cestovat mohl, ale pouze do některých vybraných socialistických zemí. Například na dovolenou do Bulharska, Rumunska, Maďarska či do východního Německa, tehdejší NDR. Tam a do Polska také směřovaly v té době populární nákupní víkendové výlety. Vzpomínáte, co jsme za socialismu tajně vozili přes hranice?

Možná trochu paradoxní se může jevit to, že ani do spřáteleného Sovětského svazu cestování zas tak jednoduché pro nás nebylo. V případě jednotlivce, bylo potřeba pozvání od osoby nebo instituce, která se za něj zaručila. Kdo chtěl „zemi, kde zítra znamená již včera“ navštívit, mohl využít nějakého hromadně organizovaného zájezdu. Jeho trasa byla pevně stanovena a jakékoli odchýlení mohlo představovat velké nepříjemnosti s tamními úřady. V zájmu země bylo, aby turisté neviděli zaostalost, která v mnoha oblastech (nejen na venkově) SSSR panovala, ale jen to, čím se chlubit tehdejší vládní elita chtěla.

O tom, komu se povolí cesta, rozhodovali i sousedé z ulice

Troufalost těch, co zatoužili jet na Západ, byla náležitě potrestána. Bylo potřeba podstoupit ponižující posuzování toho, jestli takového člověka za hranice „k nepřátelům“ pustit nebo mu to zakázat. 

Zkoumalo se tedy, a to velmi zevrubně, komu vůbec pas vydat a komu ho odepřít nebo dokonce zabavit. První podmínkou byla žádost Státní bance československé o takzvaný devizový příslib. To byla jediná oficiální možnost, jak získat alespoň v malém množství cizí měnu.

Pak přišla na řadu získávání doporučení od zaměstnavatele, školy, národního i uličního výboru. Pokud žadatel ležel někomu ve svém blízkém okolí bydliště v žaludku, dost často se stávalo, že doporučení nedostal a na cestu do kapitalistického světa mohl kvůli závistivé sousedce nebo sousedovi zapomenout. A tím proces stále ještě nekončil.

Dlouhý byrokratický proces nebral konce

Všechna nasbíraná doporučení se posuzovala dále na stranických sekretariátech. A to jen jednou ročně - do konce března. Žádost opět po podrobném kádrování musel schválit zaměstnavatel, včetně místní organizace KSČ a zvláštního oddělení, u studujících škola a SSM, u ostatních národní výbor, přikládal se výpis z rejstříku trestů. Pokud doložka byla schválená, žádalo se o turistické vízum.

Ani všechny splněné náležitosti nebyly ale stále zárukou, že člověk nakonec skutečně vycestuje. Lidé s politickým škraloupem měli téměř automaticky smůlu. Stačilo, když pracovníkovi takzvaného zvláštního oddělení na pracovišti bylo cokoli divného – třeba prázdné šuplíky v pracovním stole. (Oddělení pro zvláštní úkoly, hovorově zvláštní oddělení, byla v podstatě rezidentura StB, pozn. red.).

I když se nám to zdá nyní asi skoro úsměvné, podobných situací se odehrávalo v Československu poměrně dost. Pamětníci uvádějí, že poslední pracovní den před cestou sledovaného žadatele někteří aktivní a zapálení pracovníci zvláštního oddělení šli zkontrolovat na jeho pracoviště. Jakmile se jim cokoli nezdálo, bylo zle.

Vyhráno bylo až po zvednutí závory a průjezdu hranicí

Wikipedie například uvádí, že jsou z té doby známé případy lidí vrácených z československé hranice po zabavení výjezdní doložky při cestě do Jugoslávie právě proto, že pracovník zvláštního oddělení pojal nějaké podezření. Ať už bylo skutečné nebo jen smyšlené, klidně třeba podmíněné rivalitou, závistí či nějakým kariérním soubojem, odvolání proti tomu nebylo.

Asi je na místě připomenout, že nevrátit se z ciziny ve stanovený čas znamenalo tehdy trestní stíhání. Trestní řízení se zahajovalo ihned pro trestný čin opuštění republiky. Nepříjemné bylo i pro nejbližší spolupracovníky provinilce. Ti bývali totiž též předvoláni k výslechu na zvláštní oddělení.

Šifra o panu Novákovi z ČSSR byla ve výjezdní doložce

Zajímavostí, která vyplynula až po pádu socialismu, je to, že výjezdní doložka v sobě skrývala i určité, na první pohled nicneříkající informace pro celníky. V kolonce „statistika“ bývaly zakódovány údaje o cestující osobě a zejména o tom, jakému režimu kontroly má být podrobena při překročení státní hranice.

A jak to tedy vypadalo? Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) celý postup před několika lety rozklíčoval pro veřejnost. V uvedené kolonce bylo vždy jedno či dvě písmena a série šesti číslic. Šlo o přísně tajné nařízení ministerstva vnitra se zakódovaným režimem celní prohlídky při opuštění země i návratu. Na hodnotách čísel nezáleželo, důležité bylo pořadí.

Vždy byla stanovena jedna specifická číslice (1, 2 atd.), která se čas od času měnila. Pořadí, ve kterém se v kolonce nazvané „statistika“ objevila, pak označovalo požadovaný úkon.

Pokud se zájmová číslice vyskytla na prvním místě kódu, policisté hledali zbraně. Druhé místo znamenalo hledání skrytých dokumentů či fotografií, třetí pak prohlídku zaměřenou na dokumenty naznačující záměr emigrovat. To byly například vysokoškolské diplomy. I když v těchto případech je turista většinou musel odevzdávat na pracovišti, než se na cestu vydal.

Úzkostlivě tajené postupy

Podezření na převážení vyššího počtu valut, než kolik povoloval devizový příslib, bylo zakódované na čtvrtém místě, před možným pašováním drog varovala pětka. Jakmile se sledovaná číslice objevila na šestém místě, pohraničníci kontaktovali rozvědku. Jestliže byla písmena před řadou čísel, znamenalo to naopak výhodu - bezcelní odbavení.

Jak badatelé v ÚSTRu zjistili, pravdou je, že většina výjezdních doložek Čechoslováků ale byla bez požadavku na úkon. Aby to nebylo nápadné, kolonka „statistika“ se ale uváděla všude. Celý proces byl úzkostlivě utajovaný.

Cestující si tak nesl s sebou někdy nepříjemný důvod k represi či šikaně, aniž by to věděl. Bylo jedno, přes který přechod překročí hranice. Obvyklý postup byl ten, že na hranicích převzala policie pas a výjezdní doložku, po prověření dokladů, které trvalo i půl hodiny, byly rozkódovány tyto údaje a teprve potom následovala celní kontrola. Kdo byl s StB zadobře, zvedla se mu závora a otevřel svět Západu, pro druhou kategorii lidí to mohlo znamenat v podstatě demontáž celého auta a nedůstojnou osobní prohlídku.

Výjezdní doložka je již téměř 30 let minulostí

Letos už to bude 4. prosince 30 let, kdy se nám s pádem totalitního režimu otevřela možnost svobodného cestování. Doložky byly zrušeny. Léto pod stanem a jídlo z konzervy. To byly prázdniny pro většinu rodin v Československu.

Výjezdní doložku zavedlo v Československu komunisty ovládané ministerstvo vnitra již 23. února 1948. Znamenalo to prý problém například i pro manželku Pavla Tigrida, která nemohla po jeho útěku v únoru 1948 bez této výjezdní doložky vycestovat. I když měla platný pas a souhlas amerických úřadů. Hranice musela později proto překročit ilegálně.