Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Samozřejmě ale jízda vlakem v dobách socialismu měla i své stinné stránky. Přesto, anebo právě proto, si zaslouží vše připomenout.

Z hlediska cestujících problém socialistické železnice spočíval v tom, že osobní doprava vždycky hrála druhé housle. V polovině 60. let jsme však v Československu drželi světový rekord v počtu jízd na jednoho pasažéra. Odpovídalo to číslu 50 jízd ročně. Svůj podíl na tom určitě měl fakt, že tarif, za který se cestovalo, byl také jedním z nejlacinějších ve světě.

Jen necelá třetina lidí pak cestovala vlakem za plné jízdné, většina lidí těžila z výhod levnějších dělnických a žákovských jízdenek, slevy mohli čerpat i další cestující.

Práce na železnici se sice dědila často z otce na syna, ale kredit postupně ztrácela. Nepomohl tomu ani seriál Dynastie Nováků, který s tímto záměrem v socialistickém Československu s tehdy populárními herci vznikl a měl masovou sledovanost.

Vlaky a nádražní restaurace – místa spíše odstrašující

I samotné osobní vlaky se stávaly známější spíše kvůli častým zpožděním, lhostejnému personálu, neuspokojivé hygieně a špíně na záchodech a ve vagónech. Samostatnou drsnou kapitolu tvořily nádražní hospody a restaurace. Záznamy vypovídají o tom, že prý v 60. letech pouze 6 procent nádražních podniků vyhovovalo provozním a zdravotním normám!

Kalamitní stav pokračoval i v dalších desetiletích. Zajímavý byl třeba výsledek takzvané prověrky Výběru lidové kontroly v letech osmdesátých. Odhalil, že zatímco československé expresy jezdily v průměru šedesátikilometrovou rychlostí, u sousedů v západním Německu už dávno tyto vlaky jezdily rychlostí sto kilometrů za hodinu. O to víc u nás ale ještě bývalo pravidlem, že tyto expresní vlaky mívaly zpoždění. Navíc – třetina osobních vagonů byla starší 20 let, vázl prodej jízdenek i místenek. Čtěte také: V Číně jezdí nejrychlejší vlaky. Dočká se i Česko v nejbližších letech takto rychlých vlaků?.

Smělé plány brzdu nepotřebovaly. Mířily až na Jadran

Přesto se právě v tomto období objevila myšlenka a plány na to, že by z Československa vedl železniční tunel až k Jadranu. Jak už víme, i téměř 30 let poté stále zůstalo jen u projektu.

ČSD (Československé státní dráhy – zkratka bývala vtipálky vysvětlována také jako: Člověče, seď doma) působily navenek se svými třinácti tisíci kilometry kolejí, čtvrt milionem zaměstnanců a majetkem ve výši 200 miliard korun československých impozantně. Přitom to byl podnik, který ztrácel rychle dech. Lidé začali jezdit do práce stále víc autobusy, a tak dráhy sloužily spíše k dopravě uhlí do elektráren.

Věrné příznivce však vlaky měly stále, i když jejich počty klesaly. Rodiny, které neměly auto, mohly vlakem vyjet na výlet za pár korun. Skalními příznivci vlaků byli taky trampové. Nádraží v pražském Braníku nebo Smíchově by o tom mohla vyprávět.

Punc nenahraditelnosti vlaků při cestách do přírody tomu nakonec dal i Wabi Daněk, když nazpíval písničku Rosa na kolejích, která se stala hymnou trampů. Čtěte také: Není to tak dávno, kdy bylo létání pro většinu lidí nedosažitelný luxus. Jak se cestování letadlem změnilo?.