Čekáme miminko v Československu: Co bychom asi v té době pro něj doma měli?
V období populační exploze v 70. letech se dětí rodilo opravdu hodně. Ultrazvuk byl v plenkách, takže lékaři a porodní asistentky museli při vyšetřeních budoucích maminek používat nástroje, jaké v té době medicína nabízela. Rozmařilost, aby rodina věděla, že se narodí skutečně holčička nebo chlapeček a podle toho se chystala výbavička, byla v té době něco jako sci-fi.
Ten dal to a ten zas toto
Pravdou je, že oblečení pro novorozence kolovalo nejen po rodinách, ale i kamarádkách a známých. Na fotkách tak je možné do teď vidět miminko z rodiny té a té oblečené do stejného modelu svetříčku, kabátku, dupaček a capáčků, jako v rodině oné a sousední. Kdo měl možnost, vozil věci z NDR, jinak se ale nakupovaly nebo sbíraly po známých, kterým děťátko už odrostlo. Například nejmenší košilky s vyšívanými límečky se někdy dědily jako poklad po několik generací.
Povinná výbava se kontrolovala
Připravit si výbavičku pro očekávané dítě nebylo jen otázkou odpovědnosti a nedočkavosti matky a rodiny. Byla to povinnost, kterou chodily kontrolovat buď krátce před porodem nebo v době, kdy už byla matka s potomkem v porodnici, sociální pracovnice nebo dětské zdravotní sestry.
Přišla, zhodnotila podmínky pro miminko, ty později zapsala do jeho karty. Všichni věděli, že přijde, nikoho tedy nezaráželo to, že si vyžádala ukázat, jak má maminka výbavičku nachystanou. Zda má připravené (v té době výhradně látkové) pleny v alespoň odpovídajícím počtu. Ten byl ideální při 60 kusech, ale byly maminky, které měly pouze 40 plen a také to s nimi zvládaly. Jen musely denně prát. Jestliže neměly automatickou pračku – a to v té době opravdu nebylo samozřejmé – pak se prakticky od praní a žehlení dlouhé měsíce (pleny se dokonce musely žehlit po obou stranách) neodtrhly.
Budoucí maminka dostala instrukce
Kontroloval se i počet košilek, kabátků, dupaček, to, zda jsou připravené alespoň dvě osušky, vanička, postýlka s matrací, olejíček na namazání miminka po koupeli a další potřebné věci, které měly dávat záruku, že o dítě bude dobře postaráno. Pokud by nějaká rodina zdravotní sestru (někde sociální pracovnici) nevpustila a připravenou výbavičku neukázala, stávalo se, že rodička nemohla opustit porodnici do té doby, než vše bylo zkontrolováno. Průtahy si nedovolil snad nikdo, pokud ano, asi by matku a novorozeně nečekaly hned na startu příjemné chvíle…
Jakýsi dohled státu, pokračoval i po návratu z porodnice. Většinou bylo stanovené, že do 3 dnů přijde opět na kontrolu domů dětská zdravotní sestra, aby viděla, jak se miminku daří a jak jeho matka zvládá kojení. Pokud se jednalo o ženu, která měla dětí již více, nebyla vždy návštěva zdravotnice nutná a dětská lékařka (lékař) to toleroval, pokud prostředí už bylo známé.
Krátce po porodu se ukázala v rodině ale také ještě „ženská“ zdravotní sestra. Ta měla za úkol zhodnotit, jestli po porodu u matky nejsou nějaké obtíže a zda vše probíhá v rámci norem. Dnes se nám zdá tenhle postup a kontrola ze strany státu nepředstavitelná, na druhou stranu tyhle návštěvy pomáhaly někdy zabránit velkým problémům – hlavně v případě novorozených dětí. Ve velké většině případů proto nikdo na zdravotnice nenahlížel jako na kontrolorky, ale spíše jako na pomocnice, které v prvních dnech po návratu z porodnice mohly poskytnout fundovanou radu. Nezřídka se stávalo, že pomohly i s koupáním miminka (konec konců – pamatujete, že o tom mluvila i Jiřina Jirásková ve filmu Sestřičky?).
I pro nejmenší se dalo nakupovat v Tuzexu
Jestliže bylo vše v pořádku, maminka si pro své miminko připravila v té době nejen „povinnou výbavu“, ale i věci pro radost. Třeba chrastítka, šňůru chrastítek, která se dávala stejně jako nyní na kočárek, ale někdy i na postýlku. Výběr možná nebyl tak široký jako nyní, přesto postačoval i těm náročným. A tam, kde přece jen ne, vypomohl nákupní zájezd do zmiňovaného východního Německa. Pro nejnáročnější pak byla možnost nákupu některých věcí i v Tuzexu. Tam se nakupovaly pro miminka nejčastěji hrací strojky, které se natahovaly šňůrkou (ano, podobné jsou stále, ale dnes je už koupíme běžně v každém hračkářství); barevné nočníky ve tvaru různých zvířátek nebo autíček, krásné deky zdobené motivy roztomilých pohádkových postaviček, stejně tak nádherné peřinky do postýlky.
Ti, co si to mohli dovolit, kupovali v Tuzexu i kočárky – v 70. letech byla největší poptávka po kočárcích „s okénky“. To byly kočárky, které v oblasti hlavy dítěte byly průhledné. Jakmile potomek odrostl, velmi dobře se i dál prodávaly. A jaké byly porodnice v Československu? Více se dozvíte v našem dalším článku.
