Nejnovější

Homosexualita či incest aneb pestrost lidské sexuality v průběhu věků

Nábytek se totiž v prodejnách prodával jen v několika typech, podobné to bylo s bytovými textiliemi a dalšími doplňky. Vše se navíc kombinovalo podle toho, co se podařilo "sehnat" (ano, zpravidla za pomoci známých a úplatků). Průměrné zařízení bytu v bývalém Československu bylo tudíž velmi podobné napříč celou republikou. A ten, kdo bydlel na sídlišti, to pociťoval ještě silněji. Jakmile se otevřely dveře k sousedům, odlišností bývalo kolikrát jen několik. 

Sektorový nábytek

Byty bývaly zaplněné sektorovým nábytkem, pevnými obývacími stěnami a v panelových domech kuchyňskými linkami. V bytech, které byly situovány do starší zástavby, kuchyňská linka zdaleka nebývala samozřejmostí a ještě v 70. letech v nich bylo možné vidět třeba takzvané mycí stoly. To byl kus nábytku, v kterém po povytažení byly umístěné dva škopky – do jednoho se lila voda a mylo se v něm nádobí, do toho druhého se nádobí odkládalo. Praktické to bylo hlavně proto, že v případě nečekané návštěvy šlo zase škopky zastrčit a nábytek se opět „jevil“ jako běžná komoda. 

Domácnosti se od 60. let u nás začaly měnit i spolu s tím, jak se v nich začaly rozšiřovat televize. Zatímco před jejich vstupem na trh se soustředilo dění celého bytu nejčastěji do kuchyně, kde se rodina setkávala u stolu a taky u kamen, díky televizi se členové domácnosti začali potkávat více v obývacích pokojích. 

Bez umakartu to nešlo

Po válce byl pro československou nábytkovou tvorbu typický strohý styl. Když se do nábytkářského průmyslu vrhli komunisté, stal se z jeho výroby dokonce stranický úkol. Strohost v jeho provedení ale zůstávala.  Objevily se však materiály, které pak trůnily na vrcholu pěkných pár desítek let: umakart, formica, dřevotříska, u čalouněných kousků molitan a plasty.

Oblibu si rychle získaly asymetrické vzory – na závěsech, ubrusech, potazích. Na důkaz toho, jak moc tehdejší nomenklatuře záleželo na zařízení bytu spoluobčanů, vznikl Ústav bytové a oděvní kultury a instituce nazvaný Vývoj nábytkářského průmyslu.

Pastelové barvy a kov 

Vývoj pokračoval, k asymetrickým vzorům přibyly motivy ve stylu různých kapek či tvaru ledvin nebo různých geometrických obrazců – vše ideálně vyvedené v pastelových barvách. Nábytek začal být doplňován kovem. Do té doby býval používán spíše u kancelářského zařízení nebo v dílenském prostředí. Jak se však ukázalo, příznivce si rychle našel a bytech Čechoslováků se usadil.

Každý, kdo si od 50. do 80. let zařizoval byt, si vyzkoušel, jak moc náročné to může být – i za předpokladu, že na nákup zařízení měl nastřádané úspory. Kdo neměl úspory, mohl využít třeba novomanželskou půjčku – ta bývala zpočátku 20 tisíc, později 30 tisíc korun. Měla přesně specifikováno, co se za ni dá pořídit a co nikoli. Například křišťálový lustr koupit za ni fakticky nešel. Paradoxem ale bylo také to, že dlouho nešla zakoupit touto cestou ani automatická pračka nebo barevná televize.

Když něco chceš, ptej se a sháněj!

Ale zpět k nábytku. Sedacích souprav a obývacích stěn bylo v obchodech několik typů. Ty vyvedenější a v barvách, které si dotyčný přál, někdy byly jen na papíru, nikoli ke koupi. Nezbývalo, než se chodit opakovaně ptát anebo cestovat do vedlejších měst, jestli náhodou právě tam zrovna nemají to, co si přejeme. Stát samozřejmě dohlížel i v této oblasti na to, aby občané nakupovali správně a pomáhali naplňovat plány stanovené vedoucí úlohou strany. A tak například u potahových látek čalouněného nábytku dbali na čistotu stylu soudruzi v Komisi pro řešení problematiky potahových textilií v ČSSR. Čtěte také: Tyhle květiny kralovaly v československých domácnostech. Opět se k nim vracíme.

Přesto vznikaly na našem území pěkné, ale i nadčasové kousky. Jen málokdo v té době sice znal švédskou firmu IKEA, ale přitom už v 60. letech do ní českoslovenští nábytkáři dodávali svoje výrobky. Bohužel pro běžné lidi to byly výrobky, které ani nespatřili.  A pokud ano, tak pouze na nějakém veletrhu.

Kanafas a pruhy

Už zde bylo výše uvedené, jaké vzory na látkách od 50. do 70. let v Československu hrály prim, později začaly být doplňované kostkovaným kanafasem a v 80. letech i pruhy.

Na stolech bylo možné vidět ubrusy a prostírání vyráběné ve firmě Texlen v Trutnově. Trendy však byly nakloněné více ubrusům igelitovým, takže lněné a bavlněné ubrusy tak často byly uložené někde v prádelníku a vyčkávaly na sváteční chvíle, v kterých igelit na pár dnů nahradily.

Silonové záclony byly revolucí pro hospodyňky

Převratem pro moderní hospodyňky v socialistickém Československu byly silonové záclony. Než se začaly u nás prodávat, visely na oknech jako ochrana před zvědavci někdy záclony vlastnoručně háčkované anebo takové, které byly náročné na údržbu. V obou případech se musely po vyprání napínat na speciální rám, škrobit a žehlit. Silonové záclony nadělily ženám tím pádem víc času, i když jejich pořizovací cena nebyla právě malá (dnes pořídíme záclony za podstatně méně). Dost často se pro ně jezdilo do NDR, protože výběr měli širší a ceny přece jen o trochu příznivější. Povolený ale jejich dovoz tak úplně nebyl… Psali jsme také: Vzpomínáte, co jsme za socialismu tajně vozili přes hranice?

Chemlonové ozdoby a doplňky

Domácnosti v Československu hlavně v 70. letech měly ještě jednu specialitu – tou byla výzdoba bytu různými výrobky z chemlonu. Aspoň nějakou měl snad doma v té době každý – ať už to byla tapisérie, dečka, přehoz nebo ozdobný povlak na polštáře. Dost často se nějaká taková maličkost vyráběla i ve škole při ručních pracích a sloužila potom jako dárek maminkám a babičkám k MDŽ.

Bez zouvání to nepůjde...

Ve většině bytů byl samozřejmostí doma koberec. Představovalo to většinou koberec po celé ploše místnosti, v mnoha případech v celém bytě – koupelnu a WC nevyjímaje. I proto bylo nepředstavitelné přijít někam na návštěvu a nezouvat se, jak bylo možné vídat ve filmech ze zahraničí. Čtěte také: Remoska, varná spirála a další pomocníci za socialismu. Také jste je měli doma?