Vzpomínáte na školní pomůcky v Československu?
Pastelky, tužky a pera se od sebe nijak zvlášť nelišily, a tak bylo možné vidět v jednotlivých třídních lavicích většinou stejné předměty. Ten, komu se podařilo získat něco odlišného, se lehce stal třídní hvězdou. Ale někdy taky terčem závisti.
Ročně se vyrobilo dva a půl milionu plnicích per
Republikový monopol na psací a jiná pera držel v té době podnik Centropen v Dačicích. V 50. letech se stal součástí budějovické Koh-i-Noor Hardtmuth. Již o deset let později vyráběl ročně 2,5 milionu plnicích per. Velkým pokrokem pak byla bombičková pera, která se objevovala u nás od počátku 70. let a ihned si získala oblibu dětí (i maminek, které těžko inkoust praly, když se podařila udělat kaňka na oblečení). Bombičky a pera, do kterých se ukládaly, nepouštěly totiž tolik inkoustu a tudíž odpadlo denní drhnutí inkoustu z prstů.
Dalším levelem pro školáky bylo pak získání čínského pera. A taky povolení od kantora, že s ním může psát. K tomu často docházelo až ve 2. třídě, takže zejména leváci si užívali v hodinách psaní své – protože při použití plnicího pera nepomáhal ani piják. Pokud nevíte, co si pod ním představit, tak věřte, že šlo o součást každého sešitu, většinou v růžovém provedení, která soužila (nebo sloužit měla) k tomu, aby se zabránilo mazání inkoustu či aby papír pomohl odstranit kaňky a ty se dál nemazaly.
Čínská pera značky Hero vtrhla do československých škol a srdcí (nejenom) školáků silou vichřice. Písmo i u těch největších škrabalů s nimi vypadalo lépe a učitelé je proto velmi brzy začali (až na výjimky) tolerovat nejen u levorukých žáků. Psali jsme také: Prázdniny končí! Víte, co předcházelo tomu, že v naší zemi vždy v září usedají děti do školních lavic?
Z Číny se dostaly na náš trh ale v těch letech také barevné a opravdu krásně voňavé gumy. Kdo je měl, byl zkrátka IN, i když moc dobře negumovaly. V penálu ale krásně voněly po ovoci a žvýkačkách, a to stačilo.
Ve školních brašnách bylo možné také vidět tužky ve tvaru cigarety nebo s kočičkou či deštníkem. Trhákem, který v té době stál 17 Kčs (což nebylo málo), byly propisovačky s tekutinou, v které se pohybovaly postavičky, lodě nebo auta. Atraktivní pro školáky té doby byly i maďarské propisovačky se čtyřmi barvami (podívejte se do fotogalerie).
Sovětské děti záviděly těm našim fixy
Oblíbené fixky se objevily na československém trhu již v druhé polovině 60. let – naši výrobci nebyli nijak pozadu za okolním světem. Fixu se původně říkalo značkovač nebo popisovač, dětem to ale bylo jedno. Pokud fixky dostaly, malovaly s nimi s velkou vervou, protože byly výraznější, časem měly i větší škálu barev. Jen bohužel brzy vysychaly nebo se takzvaně „vypsaly“. V takovém případě stačilo náplně z tužky vysunout a namočit do vody s octem. Na čas se tak životnost barev prodloužila. Možná ne každý tušil, že jejich hroty byly vyrobené v Japonsku a inkoust, kterým byly naplněné, pocházel ze západního Německa (NSR). Čtěte také: Byli jste dětmi v 70. a 80. letech? Dost možná vám připomeneme, jaké poklady jste měli doma v šuplíku.
Mimochodem, ten, kdo si dopisoval s kamarádem ze Sovětského svazu (což bylo v té době běžné), dost často byl žádán, aby fixky do „země, kde zítra, znamená už včera“, poslal. Tam se totiž koupit nedaly a pro sovětské děti byly tudíž opravdu velkou vzácností.
Ořezávátka byla v nepřeberných tvarech
K pastelkám a tužkám pak patřila do výbavy školáka různá ořezávátka. Na výběr jich bylo mnoho, různých tvarů a barev – do školního penálu bylo ale nejideálnější to nejmenší. V dnešní době jsou tato – mnohdy velmi krásná či alespoň zajímavá - ořezávátka dost často sběratelským předmětem.