Hamilton tajně vystavoval svoje pacienty radiaci. Americký Mengele dal v květnu 1945 pacientovi dosud největší radiační dávku, ten žil ještě 20 let
Hamilton pracoval v Národní laboratoři Lawrence Berkeley a jeho úkolem bylo zjistit účinky radiace na lidský organismus. Jenomže posedlý vědec to zjišťoval poněkud radikálním způsobem. Místo laboratorních myší používal lidské pacienty.
Injekcemi lidem podával plutonium
Hamiltonovy tajné pokusy trvaly tři roky, konkrétně je prováděl v letech 1945-1947. Jeho experimenty probíhaly zhruba tak, že injekčně vpravoval plutonium pacientům přímo do žíly. Pacienti ovšem neměli o ničem ani tušení a k žádnému takovému experimentu nedali souhlas.
Faktem je, že Hamilton se nakonec stal průkopníkem použití radiace při léčbě onemocnění, mezi něž patří například onemocnění štítné žlázy nebo leukémie. Ani to ho ale neopravňovalo hazardovat se životy lidí.
Nakonec byl ale jeho výzkum užitečný i jinak. Americká komise pro atomovou energii podle jeho zjištění vytvořila jakousi tabulku tolerance lidského těla vůči radiaci.
Nejznámějším případem ze všech Hamiltonových tajných experimentů je květnový případ pacienta Alberta Stevense. Tomu byla mylně diagnostikována rakovina. Dodnes je znám jako pacient CAL-1. Hamilton mu bez jeho vědomí injekcí podal 131 kBq (3,55 uCi) plutonia, což je nejvyšší dávka, jaká kdy byla člověku podána. A Stevens přežil.
Jeho osud byl ale i tak tímto experimentem zpečetěn. Krátce po podání plutonia se zjistilo, že Stevens netrpí rakovinou žaludku, ale má pouze žaludeční vřed. Stevens s obrovskou dávkou radiace v těle žil ještě 20 let. Za tu dobu nashromáždil účinnou dávku záření v hodnotě 6400 rem. Současná roční povolená dávka je přitom v USA jen 5 rem. Stevensova roční dávka byla tedy zhruba 60 násobkem tohoto množství.
Jeho osud ale nikoho příliš nezajímal. Až v roce 1993 Stevensův osud zaujal jednu novinářku, která o Hamiltonových experimentech napsala článek, za který nakonec získala Pulitzerovu cenu.
Autorský článek, další zdroj: On This Day
