Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Ano, asi i když už jste se narodili později, doneslo se i k vám to, že toaletní papír patřil ke zboží úzkoprofilovému, nedostatkovému. Je to tak. Nejvíce se to projevilo v 80. letech, poprvé se však nedostatek toaletního papíru v Československu projevil v roce 1967 při pražském Majálesu.Tehdy se ve studentském průvodu objevil transparent „Chceš-li býti správným Čechem, utírej si p*del mechem!“.

Toaletní papír

Politické vedení krizi tenkrát zažehnalo pořízením nové výrobní linky, která potřeby obyvatel pokryla. Na začátku 80. let ale i tato výroba přestala kapacitně stačit a potíže se vrátily naplno. Situace vygradovala po požáru Harmaneckých papíren v Banskobystrickém okrese na jaře 1988.

Nedostatkem zboží pro každodenní potřebu se 17. června 1988 dokonce musel zabývat nejvyšší stranický orgán, předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Obavy z nedostatku toaletního papíru přetrvaly pak mezi lidmi i v době, kdy už byla krize zažehnána. Proto se na veřejných záchodcích ještě dlouho poté vydával toaletní papír po jednotlivých útržcích, aby si ho nikdo neodnesl domů.

Dámské hygienické vložky

Na sklonku osmdesátých let ale nechyběl v socialistickém Československu díky centrálnímu plánování, které selhávalo, jen toaletní papír. Na pultech obchodů chyběly i vložky. Papírové, z buničitého papíru v síťce, které nedržely na místě a putovaly při každém kroku někam zcela jinam, než měly být, sem tam k dostání byly, ale první, které byly opatřeny již lepící páskou, aby na prádle držely, byly v tomto období bohužel většinou jen pod pultem. A to i přesto, že dneska by je nechtěla nosit kvůli jejich špatným sacím vlastnostem žádná žena.

Stávalo se, že některé dámy proto při „svých“ dnech vyhledávaly dokonce obvodní lékaře a prosily alespoň o pár dnů nemocenské, případně si braly dovolenou. Fungovat bez tak nezbytných hygienických potřeb v práci nebo i ve škole po dlouhé hodiny, bylo skutečně náročné.

Když se městy roznesla zpráva, že někam přivezli vložky, kdo měl nohy, utíkal do fronty. Vidět se tam dali i muži, co tímto „dárkem“ chtěli potěšit své manželky či milenky, ale také občas rudí puberťáci, kteří dostali za úkol ve frontové linii v obchodě získat balíček vložek pro své sestry či matky.

Kečup

Kečup pokládáme za samozřejmost, kterou můžeme, když nám dojde, kdykoli koupit v obchodě – od večerky až po hypermarket. Nebylo tomu tak ale vždycky. V 80. letech se na kečup stály fronty, a to dokonce i ve specializovaných obchodech jakým bylo ESO (prodávaly se tam vybrané potraviny ze zahraničí).

Ten, kdo měl kečup doma, šetřil s ním jako se vzácným olejem – protože kdo ví, kdy zase bude příležitost zásobu doplnit. Pikantní bylo i to, že ten, kdo sehnal kečup značky Heinz (nebo jiný ze zahraničí), skleněnou láhev, ve které byl, si pak často vystavoval v kuchyni jako dekoraci. Fakt.

Rajský protlak

I příbuzný kečupu – rajský protlak pár období v Československu nebyl běžně k dostání. Když ho do prodejen přivezli, většinou během několika desítek minut opět nebyl. Každý, kdo se k tomu nachomýtl, nakoupil, kolik mohl (či kolik mu přídělovým systémem dovolila prodavačka) a pak se případně dělil s jinými rodinnými příslušníky nebo kolegy v práci či v sousedství.

V zemi, kde dominovala v té době v oblíbených jídlech rajská omáčka, byl nedostatek rajského protlaku nepříjemnou komplikací.

Česnek

Ve druhé polovině 80. let chyběl v socialistických prodejnách Československa zase česnek. Kdo si ho nemohl vypěstovat doma na zahrádce, nebo se mu česnek neurodil, měl smůlu. Do prodejen Ovoce-zelenina ho chodilo jako šafránu, což znamenalo v praxi, že se na pulty vlastně ani nedostal. Řešením bylo dojet si pro něj do zahraničí – tedy tam, kam se vycestovat dalo. Úspěšně se nakupoval v tomto období hlavně v NDR. Bylo to období, kdy se česnekem dalo platit za protislužbu či si dokonce někoho zavázat.

Mák

Nudle s mákem patřily do jídelníčků mnoha rodin – někde více, jinde méně oblíbené. Nebylo to drahé jídlo, takže speciálně před výplatou se k němu uchýlila nejedna hospodyňka. Jenomže i mák byl najednou v 80. letech nedostupný při běžném nákupu. V čem byl problém zrovna u tohoto zboží, nikdy nikdo neobjasnil, byť se výpadek týkal také hned několika sezon.

Mák se u nás přitom pěstoval už od roku 1896 a plocha, na které rostl, se do roku 1946 stále zvětšovala (nejčastěji se sel kolem Tábora a Čáslavi).
V roce 1989 rostl mák u nás již jen na méně než 8 000 hektarech. Stále to však nevysvětlovalo to, proč v obchodech chyběl.

Banány

To banány u nás nerostly nikdy. Jejich nedostatek ale spočíval také v ne ideálně nastaveném centrálním plánování (všeho, včetně dovozu a vývozu zboží). A pak v tom, že zelinář nikdy nedal na pulty obchodu to, co mu na prodejnu přišlo. Při převzetí tohoto exotického ovoce (stejně jako pomerančů nebo mandarinek), se nejprve odložil příděl pro rodinu, známé a všechny, které potřeboval nějak zavázat. A až potom se banány začaly prodávat lidem, kteří se okamžitě shlukli do fronty. Mimochodem – kilo stávalo 17 Kčs. Ten, kdo by přišel do obchodu s přáním, že chce jen jeden nebo dva banány, jak to máme ve zvyku dneska, by odešel hodně nepochopený…

Žabky na záclony

Kdo si vzpomene na film Hodíme se k sobě, miláčku? s Janou Brejchovou a Vlastimilem Brodským, určitě se mu vybaví scéna, ve které se mluví o žabkách na záclony jako o zboží zvláštního významu. Ano, tak to totiž opravdu bylo. Žabky na záclony byly drobností, která chyběla žalostně hlavně těm, co si budovali nový domov. I na ně se stávaly fronty nebo se schovávaly za úplatu prodavači pod pultem. O tom, že by si někdo mohl vybírat ještě třeba z více druhů, se mohlo všem jen zdát.

Bon Pari

Zvláštní bonbóny, které se sice i u nás od roku 1977 vyráběly, byly jedny z mála, které se koupit – minimálně ještě na rozhraní 70.a 80. let běžně nedaly. Vozily se častěji z východního Německa. Podobně jako gumoví medvídci. Možná v případě Bon Parů i proto, že v roce 1979 jich směřovalo nejvíce do Sovětského svazu, Singapuru, Anglie, Kanady a dalších 35 zemí.

Stříbrný přeliv na vlasy

Za socialismu si hodně žen a dívek barvilo vlasy doma svépomocí. Pokud však zatoužila některá z nich po šedavém či stříbrném odstínu blond vlasů tak, jak to viděla v nějakém západoněmeckém katalogu či módním časopisu, byl to problém. Přeliv i tužidlo v nějakém takovém žádoucím odstínu sice v nabídce drogerie uváděly, k zakoupení však bylo potřeba hodně štěstí a trpělivosti (anebo známostí v drogerii). Výborný byl například Barpon (stál méně než 10 korun), ale zkrátka nebyl. I proto se vynalézaly různé vychytávky – jako například genciánová vodička, kápnutá do vody, kterou se vlasy po umytí splachovaly. Odstín se vykouzlit stříbrný dal. Ovšem byla to sázka do loterie, protože namíchat ten správný poměr, aby dotyčná slečna nebo paní nevypadal jako andulka, bylo otázkou zkušenosti. A ta přichází až s praxí.

Jak vidno, socialistickým obchodům a hlavně politickým elitám té doby, se problémy se zásobováním dařilo řešit jen pozvolna. Jak vyplývá z dalších vnitrostranických zpráv té doby: v posledním čase před sametovou revolucí se řešil nedostatek třeba také bavlněného prádla, zdravotnických potřeb nebo žárovek. (Dále čtěte: Fotografie, které vám připomenou dětství).