Obývací stěna s vyklápěcím minibarem i umakartová jádra. Takové byly trendy v bydlení v ČSSR
Byty bývaly zaplněné sektorovým nábytkem, pevnými obývacími stěnami a v panelových domech kuchyňskými linkami. V bytech, které byly situovány do starší zástavby, kuchyňská linka zdaleka nebývala samozřejmostí a ještě v 70. letech v nich bylo možné vidět třeba takzvané mycí stoly.
To byl kus nábytku, ve kterém byly po povytažení umístěné dva škopky – do jednoho se lila voda a mylo se v něm nádobí, do toho druhého se nádobí odkládalo. Praktické to bylo hlavně proto, že v případě nečekané návštěvy šlo zase škopky zastrčit a nábytek se opět „tvářil“ jako běžná komoda.
Rodina se začala scházet v obýváku
Domácnosti se od 60. let u nás začaly měnit i spolu s tím, jak se v nich začaly rozšiřovat televize. Zatímco před jejich vstupem na trh se soustředilo dění celého bytu nejčastěji do kuchyně, kde se rodina setkávala u stolu a také u kamen, díky televizi se členové domácnosti začali potkávat více v obývacích pokojích. Televizory se dnešním už moc nepodobaly. Fotografie vybavení tehdejších bytů i televizor, který měla nejedna Československá domácnost, naleznete v naší fotogalerii.
V obývacích pokojích byly samozřejmě bytové stěny. Stěny nenabízely příliš invence a vzhledem k omezenému počtu jejich výrobců se stávalo, že vypadaly jedna jako druhá. Přesto jsou dodnes ceněné například sestavy komod a sekretářů, které v 60. letech vyráběla soběslavská Jitona. Nechybí v nich skříňka na gramofon ani vyklápěcí minibar.
Jó, umakart – to byla novinka
Po válce byl pro československou nábytkovou tvorbu typický strohý styl. Když se do nábytkářského průmyslu vrhli komunisté, stal se z jeho výroby dokonce stranický úkol. Strohost v jeho provedení ale zůstávala. Objevily se však materiály, které pak trůnily na vrcholu pěkných pár desítek let: umakart, formica, dřevotříska, u čalouněných kousků molitan a plasty.
Oblibu si rychle získaly asymetrické vzory – na závěsech, ubrusech, potazích. Na důkaz toho, jak moc tehdejší nomenklatuře záleželo na zařízení bytu spoluobčanů, vznikl Ústav bytové a oděvní kultury a instituce nazvaný Vývoj nábytkářského průmyslu.
Pastelové barvy a kov – novinky, na které se rychle zvyklo
Vývoj pokračoval, k asymetrickým vzorům přibyly motivy ve stylu různých kapek či tvaru ledvin nebo různých geometrických obrazců – vše ideálně vyvedené v pastelových barvách. Nábytek začal být doplňován kovem. Do té doby býval používán spíše u kancelářského zařízení nebo v dílenském prostředí. Jak se však ukázalo, příznivce si rychle našel a v bytech Čechoslováků se usadil.
Každý, kdo si od 50. do 80. let zařizoval byt, si vyzkoušel, jak moc náročné to může být – i za předpokladu, že na nákup zařízení měl nastřádané úspory. Kdo neměl úspory, mohl využít třeba novomanželskou půjčku – ta bývala zpočátku 20 tisíc, později 30 tisíc korun. Bylo přesně specifikováno, co se za ni dá pořídit a co nikoli. Například křišťálový lustr koupit za ni fakticky nešel. Paradoxem ale bylo také to, že dlouho nešla zakoupit touto cestou ani automatická pračka nebo barevná televize.
Shánění, shánění a zase shánění
Ale zpět k nábytku. Sedacích souprav a obývacích stěn bylo v obchodech několik typů. Ty povedenější a v barvách, které si dotyčný přál, někdy byly jen na papíru, nikoli ke koupi. Nezbývalo, než se chodit opakovaně ptát anebo cestovat do vedlejších měst, jestli náhodou právě tam zrovna nemají to, co si přejeme. Stát samozřejmě dohlížel i v této oblasti na to, aby občané nakupovali správně a pomáhali naplňovat plány stanovené vedoucí úlohou strany. A tak například u potahových látek čalouněného nábytku dbali na čistotu stylu soudruzi z Komise pro řešení problematiky potahových textilií v ČSSR.
Přesto vznikaly na našem území pěkné, ale i nadčasové kousky. Jen málokdo v té době sice znal švédskou firmu IKEA, ale přitom už v 60. letech do ní českoslovenští nábytkáři dodávali svoje výrobky. Bohužel pro běžné lidi to byly výrobky, které ani nespatřili. A pokud ano, tak pouze na nějakém veletrhu.
Velké vzory vystřídal kanafas a pruhy
Vzory na látkách, které hrály od 50. do 70. let v Československu prim, později začaly být doplňované kostkovaným kanafasem a v 80. letech i pruhy.
Na stolech bylo možné vidět ubrusy a prostírání vyráběné ve firmě Texlen v Trutnově. Trendy však byly nakloněné více ubrusům igelitovým, takže lněné a bavlněné ubrusy byly často uložené někde v prádelníku a vyčkávaly na sváteční chvíle, ve kterých igelit na pár dnů nahradily.
Revoluce pro okna i ženy v Československu
Převratem pro moderní hospodyňky v socialistickém Československu byly silonové záclony. Než se začaly u nás prodávat, visely na oknech jako ochrana před zvědavci někdy záclony vlastnoručně háčkované anebo takové, které byly náročné na údržbu. V obou případech se musely po vyprání napínat na speciální rám, škrobit a žehlit. Silonové záclony nadělily ženám tím pádem víc času, i když jejich pořizovací cena nebyla právě nízká (dnes pořídíme záclony za podstatně méně peněz). Dost často se pro ně jezdilo do NDR, protože výběr tam byl širší a ceny přece jen o trochu příznivější. Povolený ale jejich dovoz tak úplně nebyl…
Závěsy z céček
Céčka se sbírala všude možně a museli jste je zkrátka mít. Céčka fungovala jako platidlo, takže se měnila za nedostatkové zboží. Mohli jste za ně získat prakticky cokoliv v dětském světě. Původně ale céčka vznikla jako doplněk na závěsy do dveří a oken. V mnoha domácnostech v ČSSR byly alespoň některé z místností odděleny závěsem z céček.
Chemlonové ozdoby do každé rodiny
Domácnosti v bývalém Československu hlavně v 70. letech měly ještě jednu specialitu – tou byla výzdoba bytu různými výrobky z chemlonu. Aspoň nějakou měl snad doma v té době každý – ať už to byla tapiserie, dečka, přehoz nebo ozdobný povlak na polštáře. Dost často se nějaká taková maličkost vyráběla i ve škole při ručních pracích a sloužila potom jako dárek maminkám a babičkám k MDŽ.
Zouvat se, prosím!
Ve většině bytů byl samozřejmostí doma koberec. Představovalo to většinou koberec po celé ploše místnosti, v mnoha případech v celém bytě – koupelnu a WC nevyjímaje. I proto bylo nepředstavitelné přijít někam na návštěvu a nezouvat se, jak bylo možné vídat ve filmech ze zahraničí. Ostatně zvyk je železná košile. Zůstal nám doposud. (Dále čtěte: Kosmetické přípravky, které byly k dostání v Československu. Co tehdy frčelo a jak se naše návyky měnily?).
