Nejnovější

Homosexualita či incest aneb pestrost lidské sexuality v průběhu věků

Pamatujete si jejich chuť? Byla opravdu trochu jiná než ta dnešní…

Stará myslivecká

Stará myslivecká je zcela unikátním, ryze českým nápojem, jehož historie sahá podstatně dál, než jen do minulého režimu. Psát se začala už na začátku 16. století. Její přesné složení a poměry přísad jsou po staletí pečlivě střeženy a konkrétní recepturu znají v současnosti jen tři lidé. Směs destilátů a přírodních výluhů z ovoce je po smíchání ukládána nejméně na dobu 3 měsíců do dubových sudů, kde díky zrání nabývá na vyrovnanosti a harmonii. Stará myslivecká tak dozrává v nezaměnitelný nápoj s whiskovým charakterem, a proto pro značku zlidovělo označení „česká whisky“.

Oblibu Staré myslivecké nepotvrzují ale jen statistiky. Napovídá o ní také skutečnost, že se stala velmi výraznou rekvizitou hned v několika populárních filmech.  Namátkou: oscarový  Schindlerův seznam, Ať žijí duchové!, Na samotě u lesa, Sněženky a machři, S tebou mě baví svět či Pupendo.

Zvláštností posledních několika let je ale rychlá proměna etikety na flašce a podoby myslivce. Zatímco po staletí k němu patřila dýmka a myslivec byl spíše starší generace, v současné době už dýmku nemá a i jeho šediny zmizely.

Zelená peprmintka

Byly doby, kdy „zelená“ byla vidět v hospodě skoro na každém kroku. Hospoda, která by ji v nabídce neměla, snad v Československu nebyla. Oblíbený sladký likér mentolové chuti, s nízkým procentem alkoholu a příznivou cenou, se totiž skvěle hodil k pivu.

Dnes už mladší generace asi „míchání“ tohoto typu nezná, ale v dřívějším režimu odhalil už téměř každý puberťák, jak namíchat kouzelně vypadající lektvar, na který navíc budou stačit jeho skromné úspory. Když se totiž opatrně přidal panák zelené do půllitru piva, vznikl osobitý „koktejl“, který dostal jméno Magické oko. Dalšími míchanými nápoji, v kterých hraje hlavní roli „peprmintka“ (její láhev stála v obchodě 52 Kčs), a které už doslova zlidověly, jsou Semafor či Vodníkovo sperma. Recepty na ně vám určitě někdo ze starší generace prozradí (a pokud ne, internet určitě nedovolí, aby upadly v zapomnění).

Kmínka

I tento 35 % silný (sladký) likér s chutí kmínu se celkem běžně kupoval v obchodech a stával také něco přes padesátikorunu. Jeho obliba nebyla tak velká, jako u výše uvedených nápojů, ale rozhodně nepatřil na periférii zájmu. Možná i proto, že se vědělo, že kmínka je digestivum, které vzbuzuje chuť k jídlu, podporuje trávení a snižuje plynatost.

Griotka, kávový likér, pomerančový likér…

I tyto nápoje (snad až na pomerančový likér) jsou opět k dostání na současném trhu (kávový likér se vrátil v podobě ochuceného rumu, stejně jako mandlový). V době minulé se jednalo o likéry s obsahem alkoholu nad 30 procent, které ale byly sladké, a tudíž si je rády nalévaly do malých skleniček k zvednutí nálady hlavně ženy.

Bowle

Jedná se o nápoj z ovoce, vína, sektu a sodovky. Seliko Olomouc dokonce v roce 1966 začalo vyrábět kondenzát, který stačilo rozředit sodovou vodou nebo šumivým vínem. Výrobna dostala za tuto novinku dokonce nejvyšší ocenění na výstavě Ostrava 66, cenu Zlatý kahan. Jak si bowli namíchat, popsal ale už v roce 1947 B. H. Reiman. V Československu se ale v 70. a 80. letech prodávala zrádná „bowle“ v konzervě. Byly to buď třešně, švestky nebo nějaké jiné ovoce zalité alkoholem. Působilo to neškodně, takže obsah nijak velké „ovocné“ konzervy sníst i se šťávou nebyl problém. Ráno ale problém byl, protože velmi často následovala bolest hlavy.

Zlatý bols

Bols byl nápoj, který se nekupoval v Československu úplně běžně. Občas se v obchodech objevil (stejně jako třeba whisky a další dražší lihoviny) a rozhodně se na něj nestály fronty. Býval totiž dost drahý oproti jiným druhům alkoholu, takže se kupoval pouze pro zvláštní příležitosti (a taky na úplatky).

Bols, který obsahoval skutečné zlaté šupinky, se častěji kupoval v zahraničí a taky v Tuzexu. Mít ho v domácím baru, znamenalo ukázat ostatním svůj „vysoký“ životní standard. Velkou vzácností, která se dovážela nejvíce z Francie a Holandska (ani v Tuzexu nebývala běžně), byl zlatý bols v lahvi s tanečnicí. Lahev obsahovala hrací strojek s příjemnou melodií, při které uvnitř útlá baletka tančila. Jednalo se o předmět, který upoutal jak dospělé, tak i děti, a láhev se proto uchovávala jako rodinný poklad. Dnes se prodává v různých aukcích za tisíce korun.

A všechno ostatní…

Čechoslováci nikdy nebyli abstinenti. Těžko říct, jestli se pilo více dřív nebo nyní, na každý pád se hlavně výběr vína změnil v současnosti oproti době socialismu radikálně. Tehdy se prodávalo nejčastěji v litrových lahvích, zhruba s pěti, šesti nejznámějšími nálepkami. Stávalo mírně nad dvacet korun‚ plus záloha na flašku, fajnšmekři ale na výběr v běžném obchodě prostě neměli. V drogeriích se prodávalo „čučo“, což bylo ovocné víno, po kterém bývalo neuvěřitelně zle. Zejména puberťáci a dospívající mládež o tom věděla své. Ale odolat mu, s jeho cenou jednu dobu mírně pod 5 Kčs, bylo těžké.

Piva byla levnější, jejich výběr byl také poměrně široký. Kdo nechodil do hospod, nosil si lahvinky domů, anebo si nechával přinést pivo točené ve džbánku. Tehdy se výčepní nemusel obávat, že bude mít nepříjemnosti, když džbánek naplní malému dítěti, které ho odnese tátovi nebo dědovi.

Nealkoholické nápoje

V době socialismu se samozřejmě pily limonády. Bývala černá, žlutá, červená a taky oranžová. Stávala sedmdesát haléřů + opět koruna zálohy na láhev. Občas se objevily i jiné typy nealkoholických nápojů, ale ty nebývaly k dostání všude a běžně. Samozřejmě se dala koupit kofola, i jiné colové nápoje ze zahraničí, tonic, později vinea. Džusy se kupovaly nejčastěji v plechovkách.

Doma se většinou pila voda se šťávou, případně sifon se šťávou. Však také šťáva patřila minimálně jednou týdně k základnímu nákupu potravin, pokud někdo používal sifonovou láhev, musel si chodit do obchodu potravin také vyměňovat bombičky do té lahve. Čtěte také: Nákup za socialismu: Kolik stál a co jsme si odnášeli v síťovce?