V 50. letech připravil stát Čechoslováky o úspory. Tam, kde se vzbouřili, tvrdě zasáhl
Na konci května roku 1953 se v Moskvě začaly chystat jako utajené zbraně nové československé bankovky a státovky. Byly to zbraně proti milionům Čechoslováků, kteří již velmi brzy přišli o své úspory. Informováno bylo jen několik zasvěcených, kteří pak vyčkávali na povel, kdy bude akce spuštěna.
Plán toho, jak se budou staré peníze, pečlivě a mnohdy opravdu zdlouhavě našetřené, přepočítávat na nové, byl zpracovaný do nejmenších detailů. Šlo v něm hlavně o to, aby si tehdejší Československý stát řádně naplnil prázdnou státní kasu a odvrátil bankrot. Připraveno bylo i to, že 29. května vystoupí před národem prezident Antonín Zápotocký, aby ho ujistil, že žádná měna nebude. Když se ale občané druhý den na to probudili, bylo všechno jinak.
Úspory byly naprosto znehodnocené
Výměna hotovosti na osobu se uskutečňovala od tohoto data v poměru 5 : 1, tedy pět starých korun za jednu novou. Kdo měl hotovost větší než 300 korun, kurz by ještě podstatně horší. V takovém případě dostal člověk jednu novou korunu za 50 korun starých! Nesmlouvavý kurz 50 : 1 platil i pro ty, kdo si uložili své peníze do banky v rozmezí dnů mezi 16. až 30. květnem 1953.
Ani ti, co si uložili peníze mimo tato data, nebyli ušetřeni. Navíc byli svědky toho, jak pro každého platila jiná pravidla. V poměru 5 : 1 se přepočítávaly vklady na knížkách závodního spoření, spoření žáků a laureátů státních cen. Vklady ostatních osob byly přepočítávány také v podstatně horším poměru. Navíc – čím byly vyšší, tím dostali lidé méně. Vklad nad 50 tisíc korun se změnil v poměru 30 : 1, mnozí o své úspory přišli zcela.
Bez náhrady byly zrušeny též všechny státní dluhopisy. Zatímco organizacím stát ztráty kompenzoval, lidé se zrušením státních dluhopisů přišli o peníze nenávratně. Centrálně se stanovily též maloobchodní ceny, v poměru 5 : 1 se přepočetly i všechny následně vyplácené platy, důchody a stipendia.
Bankovky tištěné v SSSR šly do oběhu druhý den
Zcela nové bankovky vytištěné ofsetem v Moskevské tiskárně Goznak putovaly do oběhu rychlostí blesku. Platit začaly již od 1. června 1953. V peněženkách Čechoslováků se zabydlely nadlouho, například papírová pětikoruna a tříkoruna vydržely až do roku 1972.
Stejně jako tehdy, i nyní se nabízí otázka, proč k něčemu takovému došlo. Na začátku 50. let 20. století, což bylo jen pár let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Na trhu byl nedostatek spotřebního zboží, jeho distribuce byla od válečného roku 1939 zajišťována pouze na příděl. Lidé zkrátka, i pokud měli peníze, neměli je za co utratit. Provedením měnové reformy stát připravil své občany o peníze, za které jim neměl co nabídnout.
Největší nepokoje zavládly v Plzni
Bylo zřejmé, že reformu většina obyvatel pochopí pouze jako velkou újmu či krádež. Trpkost vyvolávalo i to, že členové komunistické strany dostali často lepší kurz, který nebyl vázaný na výši částky.
Proto v některých městech došlo k nepokojům, hlavně mezi dělníky. Největší odpor vzrostl v Plzni. Jak by ne, když na místní dělníky dopadlo se všemi důsledky to, že byly v očekávání reformy úmyslně dříve vyplacené mzdy. Plzeňské povstání bylo ale násilně potlačeno a dnes už na něj vzpomíná pouze pár pamětníků. Katastrofou byla měnová reforma ale vedle střadatelů těž pro živnostníky a obchodníky. Ze dne na den přišli o prostředky nutné k provozu.
Ohlas takového kroku československé vlády přišel i ze zahraničí. Jelikož byla měnová reforma provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu, bylo Československu v roce 1954 ukončeno v této organizaci členství.
Měnová reforma přivedla na scénu Tuzex
Tuzex, jehož název vznikl zkratkou TUZemský EXport, zahájil svůj prodej 1. července 1957. Přesto se souvislost s měnovou reformou o 4 roky dříve dá najít. Důvody jeho založení totiž sahají k vysokému poklesu západoevropských měn vůči americkému dolaru již na konci 40. let. Kvůli tomu, že do těchto zemí ale směřovala v té době většina našeho exportu, měla devalvovat i tehdejší česká koruna. Oproti dolaru byla v kurzu 50 : 1. Přes veškeré snahy tehdejší politické špičky se ale tento poměr zvrátit nepodařilo. Koruna byla nadhodnocena.
Kvůli tomu se Československo potýkalo s nedostatkem valut. A tak ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa) začal uvažovat o založení speciálních obchodů, které by prodávaly exportní domácí zboží za valuty, za přiměřené světové ceny, které byly nižší, než ceny na našem vnitřním trhu.
Mělo jít o obchody se zaměřením hlavně na lidi pracující v zahraničí a na cizince u nás, od kterých měl Tuzex odčerpávat valuty. Není bez zajímavosti, že tehdejší vláda návrh ÚV KSČ nepodpořila, jelikož se obávala vzniku černého trhu a upozorňovala i na další nešvary, které s tím mohou souviset. Jak víme, obavy se časem ukázaly jako doslova prorocké. Veksláctví, spojené s černým prodejem bonů, se totiž poměrně brzy stalo realitou. Tuzex se navíc zanedlouho stal centrem západního zboží, ačkoli se v něm původně prodávaly pouze luxusní domácí výrobky. Čtěte také: Mnohé už odvál čas. Pravé džíny z Tuzexu i bony ale zůstanou nezapomenutelné.
