Co bylo za socialismu prací snů? Dominovalo několik profesí
A tak rodiče snili o tom, že se jejich dítka dají na dráhu automechanika, kadeřnice, číšníka či jakéhokoli jiného zaměstnání, které slibovalo rychlý přísun peněz nebo možnost získat prostředky takzvaně bokem, třeba formou protislužeb či jiných úplatků.
I prodavač se musel předcházet
Nebyl sice prodavač jako prodavač, ale jelikož v téměř všech oblastech zboží byly čas od času výpadky a tím pádem se stalo něco nedostatkové, mohl si prodavač přijít na slušné jmění vedle toho, co mu oficiálně ukazovala výplatní páska.
Asi nikdo nepochybuje, že na TOPu pomyslného žebříčku stáli prodavači z řeznictví a prodavači sortimentu Ovoce-zelenina. Snad každý někdy potřeboval koupit banány nebo mandarinky, aspoň občas zatoužil koupit a uvařit játra nebo pěkný kus hovězího. Aby se tak mohlo stát, bylo třeba si „svého“ prodavače hýčkat. Což znamenalo být nejen milý, ale upozornit ho na sebe občas i nějakou materiální pozorností.
Prodavači z prodejen, kde se prodávala ve své době velmi populární a velmi nedostatková jízdní kola Favorit, si taky přicházeli na své, stejně jako jejich kolegové z Kovomatů a domácích potřeb, když náhodou dostali se zbožím třeba žabky nebo kroužky na záclony. Čtěte také: Cigára, bony, digitálky. Tím vším se uplácelo, když jste chtěli něco, co bylo jen pod pultem.
O přízeň prodavače bojovali i všichni Čechoslováci, kteří každý čtvrtek netrpělivě vyhlíželi (a nemohli vždy stát frontu) na nové knížky, které se tento den uváděly u nás na trh. Některé tituly nebylo možné bez známostí jinak koupit.
Pokračovat by se dalo průřezem snad všech obchodů. Dodat je však třeba to, že ne všichni prodavači opravdu úplatky či protislužby brali – stejně jako nyní, vždy to je o jednotlivcích.
Vrchní, prchni
Někteří číšníci, a hlavně vrchní, si dokázali hravě svojí nepoctivou podnikavostí vydělat na vily a v té době pro většinu lidí jinak nedostupné značky aut. Často byli spojkou s veksláky, někde a někdy i s prostitutkami či různými pašeráky.
V populární české komedii Vrchní, prchni odhalil „tajemství úspěchu“ mnohých číšníků i herec Josef Abrhám. Sice byl nakonec ve své roli odměněn kriminálem, ale ne každý skončil jako on. Není tedy divu, že práce číšníka patřila k celkem atraktivním profesím.
Řemeslníci
Samostatnou kapitolou byli v době socialismu různí řemeslníci. Většina z nich byla sice oficiálně zaměstnaná, za což pobírala plat (nutno dodat, že nijak vysoký), ale nikoho nevzrušovalo, když v pracovní době dělali na svých melouchách. A ty si samozřejmě nechali velmi dobře proplatit do vlastní kapsy. Ti drzejší od svého zaměstnavatele přinesli na melouch klidně i jeho materiál, který pak vyúčtovali objednateli zvlášť. Někdy i s přirážkou.
Řadili se k nim i automechanici. Ti šikovní a bez skrupulí si dokázali také zajistit pořádně vysoký standard, který by jinak byl z běžných platů nedostižný.
Do této kategorie patřily i kadeřnice. U těch naděje na to, že z „dýšek“ vydělají na vilu nebo zahraniční auto, nebyla. Ale pravděpodobnost, že budou mít větší prostředky na něco, co bylo třeba pro ženu z továrny nedostupné, byla velmi vysoká. Tedy za předpokladu, že šlo o kadeřnici, která uměla i něco víc, než jen ostříhat na krátko a udělat trvalou, která i z mladých holek rázem udělala vizuálně klidně čtyřicátnice. Čtěte také: Je libo vodovou nebo trvalou? Povolání kadeřnice bylo za socialismu terno.
Úředníci, lékaři a sestřičky
Do roku 1989 se velké prestiži mezi lidmi těšili ale též například úředníci a úřednice na důležitých místech. Asi nejlépe se měli ti na „byťáku“, oficiálně na OPBH. Právě oni rozhodovali, kdo a kdy získá vlastní bydlení či komu povolí nějakou opravu nebo rekonstrukci v bytě.
Úplatky sem tam létaly i ve zdravotnictví. Vedle obálek s penězi (vzpomeňte si na maminku Štěpána Šafránka z Básníků), lidé nosili do ordinací flašky nějakého dobrého tvrdého alkoholu, sestřičkám bonboniéry nebo kytky. To ale občas můžeme vidět i nyní. Čtěte také: Zbožňovaní milionáři aneb jak se žilo řidičům v Československu.
