Matka dvacet let vraždila svých osm dětí jedno po druhém. Policie na to přišla, až když jí bylo sedmdesát let
Noe totiž svoje děti zabíjela mezi lety 1949 a 1968 a zatčena byla až v roce 1998. V klidu tak prožila prakticky celý život, protože v době zatčení jí bylo už sedmdesát let, a v podstatě jí asi mohlo být už téměř jedno, že zbytek života stráví ve vězení.
Jak je ale možné, že se na vraždy osmi dětí přišlo až s tak obrovským zpožděním? Kdyby totiž policie vše odhalila dříve, alespoň některé děti mohly vraždění vlastní matky přežít. Jenomže Noe vraždila chytře. Všechny děti porodila zdravé, ty ale za nějaký čas doma náhle zemřely. Prakticky žádné se nedožilo věku čtrnácti měsíců.
Protože se vraždy odehrávaly v době, kdy věda ještě nebyla na tak rozvinuté úrovni jako dnes, lékaři si tehdy prostě mysleli, že děti umíraly na syndrom náhlého úmrtí kojenců. Navíc Noe s manželem měly ještě další dvě děti, které skutečně zemřely přirozenou smrtí. Jedno se už mrtvé narodilo a druhé zemřelo po porodu ještě v nemocnici. Takže to zkrátka všechno vypadalo jako krutý osud jedné obyčejné rodiny s tím, že všechna úmrtí jsou přirozená.
Jenomže Marie Noe byla v podstatě vraždící mašina. Policie sice postupem času začala mít řadu podezření, že to s úmrtími jejích dětí není asi úplně tak přirozené, jak to vypadá, ale neměla žádné použitelné důkazy, na základě kterých by mohla Marie zatknout. Až v devadesátých letech, kdy věda pokročila, policie případ znovu otevřela a 5. srpna Marie Noe zatkla.
Sedmdesátiletá žena se nakonec přiznala, ale jen k zabití čtyř dětí a tvrdila, že si už nepamatuje, co se stalo se zbylými čtyřmi. Dalším paradoxem toho všeho je to, že Noe dostala za vraždu osmi dětí dvacetiletou podmínku s pětiletým domácím vězením. Neuvěřitelné. Noe, která byla prakticky sériovou vražedkyní, tak nejen prožila celý život podle svého, ale za své činy nebyla prakticky ani potrestána. A ještě k tomu byla vlastně i tak trochu slavná, protože v roce 1963 prestižní americký časopis Life publikoval článek o Marie a jejím manželovi a jejich krutém osudu, který jim život přichystal tím, že neustále další a další jejich děti umíraly.
Noe se tedy nakonec nedostala ani do vězení, nicméně souhlasila s tím, že bude podrobena psychiatrickému vyšetření. Až v září roku 2001 byly u soudu předloženy odborné závěry, které konstatovaly, že Noe trpěla smíšenou poruchou osobnosti s vyhýbavými, závislými, narcistickými, histriónskými, hraničními, paranoidními a antisociálními rysy. Prakticky tedy byla psychicky tak nemocná, že by měla správně celý život strávit v psychiatrické léčebně. Přesto žila svobodně až do své smrti a pevné bylo i její manželství. Arthur Noe zemřel v roce 2009, zatímco Marie se po tom všem dožila vysokého věku a zemřela v roce 2016 v šestaosmdesáti letech.
A jak vlastně Marie Noe svoje děti zabíjela, že jí všechny vraždy mohly projít? Jednoduše je udusila. Musela to ale rozhodně dělat velmi promyšleně a důkladně, když lékaři ani koroner na jejich tělech nenašli žádné známky násilí a dvě desetiletí klidně věřili tomu, že se jedná o syndrom náhlého úmrtí kojenců.
Autorský článek, další zdroj: History
