Před čtyřiceti lety Československo sevřel mráz. Děti se radovaly, dostaly mimořádné uhelné prázdniny
Psalo se datum 5. ledna 1979. Nebyly mobilní telefony, pevné telefonní linky měli doma jen vybraní jedinci, ale přesto se zpráva toho dne nesla rychlostí blesku. V rádiu i televizi byly oznámeny „uhelné prázdniny“. Nebylo totiž čím topit. Pro děti to znamenalo, že jim spadly do klína najednou dny volna, se kterými nikdo nepočítal.
Celá situace se přitom vyvrbila poměrně rychle. Pár dnů před tím – ještě v roce minulém, tedy v roce 1978, bylo na Silvestra deset stupňů nad nulou. Úderem půlnoci však Československo sevřel krutý mráz, který dosáhl až k mínus dvaceti stupňům Celsia. Teplotní skok to byl naprosto extrémní a ten, kdo ho zažil na silvestrovské zábavě, na něj většinou do smrti nezapomněl.
Uhlí bylo třeba dobývat dvakrát. V dolech a pak z vagónů
Pro rodiče to byla starost navíc, pro děti naopak napínavá radost. Poslouchaly pozorně rádio a sledovaly, jestli jim tehdejší politická a vládní reprezentace nadělí ještě další dny volna nebo je už vyšle zpátky do lavic. Rudé právo přinášelo denně zpravodajství o hrdinech, kteří čelili nepřízni počasí, ale o tom, na jak dlouho se můžou uhelné prázdniny protáhnout, si nikdo nedovolil spekulovat.
Mimořádná situace pokračovala, byl vyhlášený nejvyšší, 15. Stupeň regulace energetiky. Palivové zásoby elektráren se prudce snížily a uhlí? To zůstalo zamrzlé ve vagónech vlaků.
Už o den později, co byly prázdniny vyhlášené, tedy 6. ledna, Rudé právo palcovým titulkem na první stránce vyzývalo občany k mobilizaci sil. To samé dělal rozhlas i další deníky. Československá televize otevírala nový objekt zpravodajství, ale energetická krize ohrožovala vysílání natolik, že hrozilo jeho omezení.
Vláda upravila i pracovní dobu. Matkám školáků dovolila chodit dřív domů
Nakonec si přišli trochu na své i dospělí. Federální vláda tehdy zahýbala pracovní dobou, aby rozumněji rozložila spotřebu energie v celé zemi. A tak nově začínala některým pracujícím šichta až v osm ráno. Matky školou povinných dětí mohly zase chodit domů dříve.
Kalamita to však byla pro všechny, kteří nějakým způsobem museli být u toho, aby ji pomohli vyřešit. Ať už to byli lidé na dráze, kde bylo třeba dobývat uhlí ze zamrzlých vagónů a dostat ho do elektráren, nebo na silnicích, kde zamrzala auta.
Prázdniny a kalamita skončily až v závěru ledna
I proto nebylo úplně překvapivé, když 11. ledna zazněla z rádia další informace, a to, že se prázdniny prodlužují ještě o více než 14 dnů (do 29. ledna). Znamenalo to sice, že tehdejším sedmákům byly zrušené povinné školní lyžařské výcviky, odboráři (tehdy Revoluční odborové hnutí se zkratkou ROH) začali vymýšlet, jak do svých rekreačních zařízeních případně dopravit děti, které takto byly nucené nekontrolovatelně trávit čas se svými vrstevníky bez dozoru dospělých. Někde se to povedlo, jinde ne.
Děti té doby však většinou na neplánované prázdniny vzpomínají s nostalgií a úsměvem na tváři. Užily si zimních radovánek plnými doušky i v okolí svých domovů, aniž by musely vycestovat do hor. Když o tom však vyprávějí dnešním dětem, kdo ví, jestli je to pro ně vůbec uvěřitelné…
