Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

V některých dobách se to přehánělo tolik, že být krásnou mohlo být i nebezpečné pro zdraví či dokonce pro život. Ostatně posuďte sami, zda byste v té době chtěli žít.

Móda korzetů pro útlý pas

Jistě je všem známá doba, ve které ženy chtěly mít útlý pas, a proto pod šaty nosily nejrůznější korzety. Korzet neboli šněrovačka byl oblíbenou součástí ženského spodního prádla, kombinoval funkci podprsenky a podvazkového pásu. Korzet jako spodní prádlo má své kořeny v Itálii, byl však představen ve Francii, a to začátkem 16. století. Rozšíření korzetu bývá připisováno Kateřině Medicejské, ta v 50. letech 16. století prosadila zákaz širokého pasu u dvora. Po touze o dosažení co nejútlejšího pasu si pak ženy svůj pas denně stahovaly tolik, že si mohly dost ublížit. Ale nad škodlivostí těchto tehdejších módních výstřelků se asi tehdy příliš nepřemýšlelo. Dámy v korzetech vypadaly dobře, měly hubený pas a k tomu se jim zvýraznilo bujné poprsí a boky.

V některých obdobích historie, jako například v rokoku či v 19. století, docházela móda stahování těla do takových extrémů, že ženám, které korzety nosily, hrozilo ohrožení na zdraví. A co že mohly korzety ženě způsobit, pokud je nosila extrémně stahované a k tomu dlouhodobě? Velké zdravotní komplikace, mezi něž patřily dýchací problémy, poškození páteře a vnitřních orgánů, zácpu či jiné střevní potíže. Ale co více, pevné stažení trupu také bránilo krevnímu oběhu, a to mohlo vést ke vzniku krevních sraženin, což mohlo dokonce způsobit smrt. Éra korzetů skončila ve 20. letech 20. století, tehdy místo nich přišly elastické podvazkové pásy a podprsenky, dnes už jsou korzety jen jako občasný doplněk erotického prádla dam.

Móda vzněcujících se spodniček

Další nebezpečný a tehdy rozšířený trend se ujal v 19. století v Evropě, kdy byly v módě ohromné naškrobené krinolíny. A co že to ta krinolína byla? Šlo v podstatě o spodničku s kovovou konstrukcí na koženém pásu ve tvaru obřího zvonu překrytou látkou, díky které byly sukně obrovského objemu. Poprvé se krinolína objevila kolem roku 1830, původně to byla silně naškrobená látka s útkem z koňských žíní a bavlněnou či lněnou osnovou, ale od roku 1850 se krinolína již vžila jako škrobená spodnička či sukně vyztužená ocelí sloužící k vytvarování sukně ženských šatů do požadovaného tvaru. Krinolína se vzhledem i funkcí podobá dřívějším spodničkám.

Jako trend se krinolína rozšířila do celé Evropy až v 19. století, módní se staly hlavně díky panovnicím a šlechtičnám. Krinolíny nebyly levnou a určitě ani příjemnou záležitostí kvůli její těžké konstrukci. Mimo to, že byly krinolíny hodně nepraktické pro pohyb, ať už pro chůzi či pro sednutí, tak byly také velice nebezpečné. Jak? Nejen, že velmi často docházelo k jejich vznícení, to kvůli cirkulaci vzduchu pod nimi a mimo jiné také kvůli tomu, že látky jako bavlna a hedvábí byly vysoce hořlavé. Navíc existuje několik historických záznamů, kdy se například obruče při tanci uvolnily a propíchly nebohé dámě vnitřnosti. To nezní příliš bezpečně… Krinolíny se však ještě dnes stále nosí, obvykle jsou součástí formálních oděvů, například večerních nebo svatebních šatů. Případné výztuže v krinolínách se dnes ale vyrábějí z plastu či nylonu, jsou proto levné, lehké a pružné.

Móda jedovatých líčidel

Všechny ženy odjakživa chtěly mít smyslné sytě rudé rty a odjakživa pro to byly ochotné udělat téměř cokoli. Příkladem je starověký Egypt, k jehož kultuře výrazné líčení patřilo a odráželo tím postavení ve společnosti. Tehdy však neměly takové možnosti jako my dnes, a tak se stalo, že využívaly vše, co barvilo. Egyptské krásky byly obzvláště vynalézavé, rtěnky si totiž údajně vyráběly samy. Jde však o to, z čeho, často se totiž jednalo o jedovaté látky.

Fialovo-červenou barvu prý získávaly z jódu a bromu, to často vedlo k vážným nemocem, takovou cenu měla krása. Rudý odstín byl prý vyráběn drcením karmínových brouků, z nichž šel snadno získat velmi rudý pigment, ideální právě pro výrobu rtěnek. Pojivem pro rtěnky pak byl často vosk, tuk či olivový olej a pro docílení lesku prý byly do směsi přidávány rybí šupiny. Ale také ostatní líčidla ve starověkém Egyptě nebyla právě zdravá. Egypťané si prý rozjasňovali tváře malachitovým práškem, linky pak byly z namletého sulfidu olovnatého a oční stíny ze spálených mandlí, popela či jedovatého prášku antimonu.

Závěrem

Těžko říct, zda byl z nebezpečných trendů nejhorší korzet, krinolína či líčení ze starověkého Egypta. I v dnešní době se najde řada šílených trendů, ale ty už alespoň nezpůsobují svým uživatelům zhoršené zdraví či dokonce smrt. Dále čtěte: Jak dnes vypadají nejznámější princezny? Některé jsou stále krásné, jiné už možná nepoznáte.