Vzpomínáte, co jsme za socialismu tajně vozili přes hranice?
Doba, které říkáme normalizace, se odrazila velmi brzy spíše negativně i na módě a dostupnosti zboží v Československu. Nebylo tedy divu, že se alespoň v rámci možností uchylovalo hodně lidí k nákupům v zahraničí. A nejvíc v bývalém východním Německu (NDR).
Tehdy jsme si mohli s sebou vzít jen 80 východoněmeckých marek na osobu (děti polovinu). To stačilo ale asi tak na dvoje lepší pánské kožené boty nebo velmi pěknou výbavičku dětského oblečení. Dobrodruzi se záměrem nakoupit přece jen ještě něco víc, si brali vyšší hotovost. Bylo to zakázané, takže to obnášelo německou měnu někde pěkně uschovat, aby na ni při hraniční kontrole nikdo nepřišel. Některé skrýše byly velmi originální, vcelku běžné ale bylo, že se marky dávaly do podprsenky, ponožek, do drdolu na hlavě nebo pod vložky bot.
Pro co se do Německa jezdilo?
Jak už bylo uvedeno výše, nejčastěji se v NDR nakupovalo oblečení pro děti – od kojenců až po puberťáky. Bylo pěkné, nápaditější než v našich obchodech a stálo méně. Kupovaly se také dětské boty, i když právě obuv patřila ke zboží, které se vyvážet nesmělo. Stačilo se ale rozhlédnout v šatnách tehdejších našich školek a škol a bylo zřejmé, jak moc je tento zákaz Čechoslováky (ne)dodržován.
Boty se kupovaly hojně i pro dospělé. I značkové Salamandry (v té době u nás prodávané jen v luxusních obchodech od 600 Kčs výše), se v Německu daly pořídit levněji, a to byla výzva pro nejednoho skrytého pašeráka v našich řadách.
Dalším velmi častým nákupem byly záclony a závěsy. Opět – byly možná hezčí než na našem trhu, ale rozhodně byly levnější. Navíc – na oknech pak neviselo to, co měla kolem nás půlka města (nebo ulice). Ale – i když také bylo možné vidět na sídlištích hodně typů záclon pořízených v NDR – ani jejich soukromý dovoz povolený nebyl. Pravdou ale je, že celníci tehdy často dokázali v těchto případech přimhouřit oko.
Když neměl celník pochopení…
Výjimky se ale také našly. Těžko už dnes asi zjistíme, jestli to bylo na základě udání, které bylo u nás celkem rozšířeným nešvarem nebo jestli se jednalo o aktivitu celníků, kteří za každou cenu chtěli někoho „nachytat“, aby si tím vysloužili nějaký služební postup.
Čechoslováci věděli, které zboží převážet nesmějí, a tak se většinou na pašování připravili celkem důsledně. Záclony a závěsy si omotávali někteří pěkně kolem těla a překrývali to svrchním oblečením. Většina lidí v autobuse, která s nimi na nákupní výlet jela, moc dobře věděla, oč jde a že náhlé ztloustnutí někoho na sedačce vedle nich, určitě není způsobené ničím zázračným. Celník většinou nic nepoznal, a tak se přes hranice projelo bez potíží.
V případě touhy koupit nějaké boty pro dospělé (i některý druh oblečení), se to dělalo tak, že kupující obul nějaké staré boty, které pak bez lítosti po nákupu nových v NDR vyhodil do odpadkového koše a přezul se do právě zakoupených. Někdy to ale nevyšlo a ostré oko celníka lest prokouklo. Jestli byl dobře naladěný, skončilo to napomenutím, když byl naladěný hůř, stalo se, že takového opovážlivce z nových bot vyzul a na nohy mu poskytl igelitové sáčky, aby mohl dojít od autobusu (nebo auta) domů. Boty v takovém případě propadly státu a neúspěšnému „pašerákovi“ zbyly jen oči pro pláč.
Němci u nás nakupovat mohli neomezeně
Pikantní na situaci bylo to, že Němci měli dovoleno od nás, z Československa, vyvážet téměř všechno. Omezení směrem k nám bylo zdůvodňováno proto, že NDR svoje módní zboží dotovala, aby alespoň trochu vyrovnala rozdíl životní úrovně se západním Německem. Pochopitelné je, že tedy nebylo v jejich zájmu, aby k nim pro takové zboží jezdili zákazníci z jiných států socialistického bloku, včetně nás.
Pro nás byl však výlet do NDR výletem za hranice našich možností. Kupovat jsme tam jezdívali i třeba česnek, který jednu dobu v Československu nebyl k dostání, také mák, čočku, různé bonbony, cukrkandl, žvýkačky a čokolády nebo třeba métský salám a taky alkohol.
V každém případě – cestovat se dalo i do jiných socialistických zemí. Východní část Německa byla společně s Maďarskem a Polskem pro nás nejdostupnější komunistickou zemí, kam jsme se mohli vydat, aniž bychom potřebovali devizový příslib, Výjezdní doložku či pozvání. Stačilo mít pas a na hranicích vyplnit celní prohlášení. (Dále čtěte: Móda před revolucí: Jaké boty jsme nosili a po jakých jsme toužili?).
