Nejnovější

Aktivní důchodce Peugeot 205, bývalý král, spasitel značky a vůz s ukradeným zrodem

Plnicí pera bývala ještě v 70. letech ve školách, a zejména pak v prvních ročnících povinná, což pro leváky bylo dost frustrující. Když povolila soudružka učitelka psát čínskou propiskou, znamenalo to pro takového žáčka obrovskou změnu k lepšímu. Nemusel se už obávat toho, že si rozmazával všechno, co napsal. Ostatně – čínská pera, stejně jako propisky, byla oblíbená i u dětí, které psaly pravou rukou. Proto ve většině penálů měly tyto čínské výrobky důstojné místo a ten, kdo v té době chodil do školy, je měl v aktovce téměř stoprocentně.

Ale vezměme to popořádku. O tom, co si mohli školáci pořídit, rozhodovala samozřejmě nabídka v obchodě. Většinou nesl už název jako dnes, tedy Papírnictví, ale celkem běžně mu v 70. letech všichni říkali Narpa. Byla to zažitá zkratka dvou slov Národní papírnictví, a dost možná, že ji někteří starší lidé používají dodnes. 

Dva a půl milionu plnicích per ročně

Republikový monopol na psací a jiná pera držel v té době podnik Centropen v Dačicích. V 50. letech se stal součástí budějovické Koh-i-Noor Hardtmuth, aby o deset let později vyráběl ročně 2,5 milionu plnicích per! Dnes už jejich názvy Žák nebo Student asi nikomu moc říkat nebudou, ale v 60. a 70. letech je znal každý školák.

Velkým pokrokem pak byla bombičková pera, která se objevovala počátkem 70. let, a ihned si získala oblibu dětí, protože nepouštěla tolik inkoustu, a tudíž nemusely denně drhnout z prstů (a kdyby jen z prstů) fialové fleky.

Fixy – sen sovětských dětí

Oblíbené fixky se objevily na československém trhu již ve druhé polovině 60. let – naši výrobci nebyli nijak pozadu za okolním světem – což bohužel v různých oblastech neplatilo. Fixe se původně říkalo značkovač nebo popisovač, dětem to ale bylo jedno. Pokud fixky dostaly, malovaly s nimi s velkou vervou, protože byly výraznější, časem měly i větší škálu barev. Jen bohužel brzy vysychaly nebo se takzvaně „vypsaly“.  V takovém případě stačilo náplně z tužky vysunout a namočit do vody s octem. Na čas se tak životnost barev prodloužila. Možná ne každý tušil, že jejich hroty byly vyrobené v Japonsku, a inkoust, kterým byly naplněné, pocházel ze západního Německa (NSR).

Mimochodem, ten, kdo si dopisoval s kamarádem ze Sovětského svazu (což bylo v té době běžné), dost často byl žádán, aby fixky do „země, kde zítra, znamená už včera“, poslal. Tam se totiž koupit nedaly a pro sovětské děti byly tudíž opravdu velkou vzácností.

Čínská pera a voňavé gumy

Jak už bylo zmíněno výše, srdce školáků v 70. letech si získala čínská pera (Hero). Stejný původ měly i barevné a opravdu krásně voňavé gumy. Kdo je měl, byl zkrátka IN, i když moc dobře negumovaly. V penálu ale krásně voněly, a to stačilo.

Ve školních brašnách ale bylo možné také vidět tužky ve tvaru cigarety nebo s kočičkou či deštníkem. Trhákem, který v té době stál 17 Kčs (což nebylo málo), byly propisovačky s tekutinou, ve které se pohybovaly postavičky, lodě nebo auta. Atraktivní pro školáky té doby byly i maďarské propisovačky se čtyřmi barvami.

Tužky s dlouhou tradicí spojované s diamantem

Vedle těchto „frajeřinek“ však bylo povinné mít v penálech také tužky – ideálně ořezané do špičky a označené tvrdostí 1, 2, 3 nebo též HB. Tahle zkratka původního Hardtmuth Budweis se už požívá více než 100 let, zavedl ji Franz Hardtmuth. Ostatně on to byl, kdo vdechl tužkám, které se tam dodnes vyrábějí, nádech luxusu jejich spojením s diamantem. Po jednom slavném totiž tužky a pastelky nesou dodnes jméno Koh-I-Noor.

K pastelkám a tužkám pak patřila do výbavy školáka různá ořezávátka. Na výběr jich bylo mnoho, různých tvarů a barev – do školního penálu bylo ale nejideálnější to nejmenší. V dnešní době jsou ořezávatka dost často sběratelským předmětem.

Verzatilka jako zbraň do třídních válek

A ještě jeden výrobek patřil do téměř povinné výbavy školáků normalizačního Československa. Ano, tužka verzatilka (také z Českých Budějovic). Její původní účel byl samozřejmě psaní, vkládaly se do ní tuhy různé tvrdosti podle potřeby. Ve škole ale sloužila často jako palná „flusací“ zbraň. Místo tuhy se do ní vložil malý papírek uválený do kuličky, kus plastické gumy (ta se používala při rýsování), rýže nebo pomerančová kůra. Stačilo se nadechnout a vydechnout. Určený terč se pak pěkně ošíval, protože dobře mířená rána uměla štípnout. Čtěte také: Byli jste dětmi v 70. a 80. letech? Dost možná vám připomeneme, jaké poklady jste měli doma v šuplíku.