Historie svázaná do kazajky: Bohnická léčebna se začala budovat, aby odlehčila jiným ústavům. Kapacity byly často převýšeny, lidé nevydrželi tempo tehdejší doby
Mnozí z nás jistě dobře znají to, co se posměšně říkalo o zacházení s mentálně postiženými členy rodiny. A sice, že pokud měla přijít návštěva, blbce zavřeli do sklepa. Tato hojně rozšířená průpovídka je zároveň smutným odkazem na doby a situace, které skutečně probíhaly. Lidé zkrátka nevěděli, jak se chovat ke svým členům, kteří vybočovali z tehdejší normálnosti a chovali se jinak, než bylo v dané době běžné.
Snaha o normálnost
Často se objevovaly zprávy, že v rámci snahy o zachování normálnosti a zdání, že je v rodině všechno v pořádku, byl postižený jedinec skutečně zavřen, odklizen zrakům rodiny i okolí. Takového jedince pak často našli v hrozném stavu, polomrtvého nebo již zcela bez vlády nad vlastním životem. Taková situace byla například i na předměstích, kam se lidé stěhovali z venkova nejčastěji za prací.
Otázka zní, co vlastně stálo za rozvojem duševních chorob na začátku dvacátého století, kdy začalo budování bohnické léčebny? Mnozí z nás si jistě vzpomenou na hodiny dějepisu, kdy se hovořilo o roce 1848. Tehdy se toho stalo hodně, ale pro nás je podstatné, že se lidé začali z venkova stěhovat za prací do měst, kde, jak doufali, najdou lepší podmínky pro své živobytí a také že zajistí lepší život svým dětem.
Intenzivní rozvoj životního tempa, industrializace neboli přeměna hospodářské půdy na průmyslovou vedly k vzniku a rozvoji stresových situací a tím ke vzniku a rozvoji psychických poruch. Mnozí lidé jednoduše nevydrželi tempo, které měli dodržet a hroutili se pod tíhou pracovních povinností.
Nové prostory
Protože si zemský výbor, obdoba vlády za Rakouska-Uherska, uvědomoval horšící se situaci, rozhodl se pro výstavbu zcela nového ústavu. Za víc jak sedm set tisíc korun odkoupil statek v Bohnicích, jež v té době přiléhaly k Praze, a koupil také nedaleká pole a Čimický háj. Na obrovské ploše více než tří set hektarů tak vznikl jak zmíněný ústav, tak i nedaleký hřbitov, jež měli původně obývat jen pacienti z Bohnic, ale nakonec se tam sešla poměrně dost pestrá a na zážitky mnohdy bohatá společnost.
Architektem nové léčebny byl tehdy známý Václav Roštlapil. Tento tvůrce se specializoval především na návrhy budov pro vědecké, lékařské nebo výchovné účely. V Praze stojí za Akademií výtvarných umění na Letné nebo za Strakovou akademií coby sídlem Vlády ČR. Podle Roštlapilova návrhu byl vybudován také ústav pro choromyslné ve Vídni. Oba komplexy jak vídeňský, tak bohnický, patřily ve své době k nejmodernějším zařízením v Rakousku-Uhersku.
Emancipace a přijetí
Na průčelí hlavní vchodové budovy je napsán rok 1909. Tehdy byl nově vzniklý ústav osamostatněn od existující pražské nemocnice.
První rok své existence sloužil ústav jen jako odkladiště, aby ulevilo kapacitě jiných ústavů. V roce 1910 byl přijat první člověk takříkajíc z ulice a o rok později byl léčebně přidělen rajón, z něhož mohla přijímat své nové pacienty. „Prakticky to byly okresy celých východních Čech, celé střední a část jižních Čech a část okresů severozápadních Čech,“ jak řekl Josef Tichý z Psychiatrické nemocnice Bohnice.
Zpočátku byla nejdostupnější léčebnou terapií léčba prací, prostředím a pevně daným režimem, který museli pacienti striktně dodržovat.
Hypnotika a koupele
Jak se píše na stránkách nemocnice, k běžným léčebným prostředkům později patřilo podávání hypnotik. Užívalo se také teplých koupelí a zábalů z vlhkých prostěradel. Jejich cílem bylo zklidnit tělo i ducha, ale také léčit. Rozpis léčebných metod pokračuje takto: „Plně byly využívány izolace (místnosti opatřené holým ložem a sklem o síle 2 cm v oknech a okénku ve dveřích) a síťové postele. V případě přeložení neklidného nemocného na jiné oddělení se využívala omezovací („svěrací“) kazajka a popruhy („kurty“).
Podle lékařské zprávy za rok 1937 o léčebných metodách v zemském sanatoriu v Bohnicích byly léčbě podrobeny především čerstvé a akutní případy. Namátkou progresivní paralýza byla léčena horečnatou malárií. Této metody se užívalo také k léčbě schizofrenie a mánie. U epilepsie byl podáván ve dne brom nebo bor, večer luminal. U alkoholismu se odvykání urychlovalo apomorfinem. Šlágrem roku 1937 bylo zavedení poměrně úspěšné léčby schizofrenie inzulinovým kómatem, který následovala léčba kardiazolovými kómaty, při nichž byla souběžně ordinována psychoterapie.“
Otevřená náruč
Dnes v areálu najdete celkem 116 budov, z čehož 36 mají k dispozici pacienti. Neodmyslitelnou součástí je dnes i divadlo, které bylo zprovozněno začátkem devadesátých let. Slouží k promítání filmů pacientům, odehrávají se v něm koncerty a divadelní představení. Dobré je, že za několik desítek let se divadlo dostalo do povědomí nejen obyvatel Prahy.
V rámci léčebny se pořádají také festivaly. Jejich cílem je nejen vybrat příspěvek do nemocniční pokladny, ale také snížit tabuizaci pojmu Bohnice. Mnoho lidí tento pojem vnímá skutečně negativně, stejně jako pojem duševní choroba. Snahou festivalů je, aby si lidé uvědomili, že nejde o nic tak hrozného a že tu žijeme společně. Jedním z nich je jarní dvoudenní hudebně dramatický festival Mezi ploty. Druhý festival trvá jen den, probíhá na podzim a má spíš hudební charakter. Je to festival Babí léto.
Autorský článek, další zdroje: irozhlas.cz, bohnice.cz, dabpraha.rozhlas.cz
