Přes 200 let chránily naše tajemství a předávaly vzkazy. Teď pomalu mizí. Co o nich ale víme?
Nejvyšší počet schránek v historii Československa byl v roce 1984. Tehdy jich bylo rozmístěno ve městech a vesnicích 34 tisíc. Od té doby ubývají. Podle posledních zveřejněných údajů České pošty jich je v Česku nyní kolem 20 tisíc. Dost možná by jich bylo ještě méně, ale každou schránku zrušit nelze, protože jejich rozmístění je dáno vyhláškou Českého telekomunikačního úřadu. Ta říká, že v obcích do 10 tisíc obyvatel musí být nejméně jedna schránka na tisíc obyvatel. Pro lidnatější města platí jiná podmínka, ke schránce nesmí být vzdálenost z žádného místa kromě okrajových částí s podstatně menší hustotou zástavby větší než jeden kilometr.
Kdysi se musely vybírat několikrát denně
Ovšem, ruku na srdce, kdy naposledy jste do takové schránky něco vhodili? A vzpomněli byste si, kde ji najdete v okolí svého bydliště? Dřív to byla znalost naprosto nezbytná, byla spojovacím článkem mezi příbuznými, milenci, s vojáky na vojně nebo s dětmi na táborech. Házely se do ní pohlednice, nazdobené dopisy, i dopisy obyčejné, nebo takzvané korespondenční lístky (byly bez obrázku, již s předtištěnou známkou příslušné hodnoty).
Než se však poštovní schránka stala samozřejmostí, její cesta pro spojování lidí byla poměrně dlouhá. Úplně první taková schránka se objevila před 360 lety v Paříži. Na našem území se objevily o dost později, rakouská monarchie je zavedla až 1. června 1817. A zpočátku nebyly příliš využívané, lidé si k nim důvěru hledali dost dlouho. Tehdy ale každý poštovní úřad musel mít alespoň jednu schránku uvnitř budovy. Sloužily pro odesílání vnitrostátních zásilek, které platil příjemce. Větší oblibu si začaly získávat až po roce 1850 se zavedením poštovních známek.
Truhličky řemeslně ozdobené psaníčky a nápisy
Zpočátku se vzhled schránky neřídil žádným předpisem a nejlépe k tomu účelu posloužily truhly s vyřezaným otvorem. Jejich výrobu podle pokynů a představ příslušného poštmistra zajišťovali místní řemeslníci. Ti chtěli předvést svůj um, a tak je často neopomněli ozdobit namalovaným psaníčkem s červenou pečetí. Aby bylo každému jasné, k čemu taková bednička slouží. Obvyklý byl německý nápis Brief – Einwurf neboli vhoz na dopisy.
Jasná představa, jak má poštovní schránka vypadat, padla až v 70. letech 19. století. Rozhodlo se oficiálně, že budou mít tvar truhly nebo větší krabice s víkem. Za čas se k nim připevnily lyžiny, do kterých pošťák zasunul brašnu, aby obsah schránky vybral. S písemnostmi ale vůbec nepřišel do styku.
Poštovní schránka na rohu ulice
I když si možná ze školy pamatujeme, že schránky bývaly hlavně na rohu ulice a byly modré, stačí si vzpomenout na stejnojmennou báseň Jiřího Wolkera, většina z nás, včetně generace takzvaných Husákových dětí, pamatujeme schránku na dopisy už jen oranžovou.
Barva se s poštovními schránkami u nás propojila v roce 1963, kdy o tom rozhodla vládnoucí garnitura. Bylo to tak trochu ze strany komunistů historickým paradoxem, protože oranžová byla rozlišovací barvou už rakouského ministerstva obchodu. Pod něj patřila za Rakouska také pošta. Komunističtí představitelé chtěli popřít rozhodnutím o barvě schránek hlavně prvorepublikový vzor, ale i když se vyhraňovali vůči Rakousku, tak se k němu vlastně nevědomky vrátili.
Oranžovou barvu tedy u nás mají schránky už 56 let, do té doby byly modré. Čtěte také: Revizoři v dobách minulých: Víte, kolik se platila pokuta za jízdu na černo a co nosili kontroloři na sobě?.
