Tajný nacistický program T4: Za účelem vytvoření dokonalé lidské rasy vyvraždili postižené děti i dospělé
S nacisty jsou především spojovány takové pojmy jako továrna na smrt nebo konečné řešení židovské otázky. Je tu však ještě jeden termín, za který se schovalo také plno zvěrstev. Jedná se o tezi rasové hygieny. Předlohou k takové akci byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle kterého měly porodní asistentky a vedoucí lékaři za úkol hlásit Říšskému výboru všechny nově narozené děti, které přišly na svět s nějakým postižením nebo těžkým znetvořením. Účelem bylo tyto anomálie zkoumat a ony slabé jedince eliminovat. V tomto duchu byl důležitý také zákon o sterilizaci, jenž vešel v platnost v červenci 1933. Tento zákon umožňoval umělou sterilizaci u lidí trpících psychózami, epilepsií, slepotou nebo alkoholismem.
Rasová hygiena
Právě likvidací fyzicky nebo psychicky nevyhovujících jedinců se zabýval nechvalně známý program T4. „Jednalo se o tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o ‚rasové hygieně‘ (Rassenhygiene).“ Říkalo se mu rovněž eutanázie.
Program existoval od roku 1939 oficiálně pouhé dva roky. Ve skutečnosti probíhal dál skrytě až do roku 1945. Jeho oficiální působení bylo zastaveno na popud katolické církve, ale také na základě stížností příbuzných obětí. „Příbuzní obětí často nevěřili vymyšleným důvodům smrti, které jim byly sdělovány. Po protestech veřejnosti, a především ze strany církví, Hitler v září 1941 akci T4 oficiálně zastavil.“ Název T4 byl odvozen od berlínské adresy, na níž byl program prováděn – Tiergartenstraße 4.
Sedativa a hypnotika
Usmrcování probíhalo dvojím způsobem. Nejprve injekcemi a poté v tehdy ještě improvizovaných plynových komorách. Jak ovšem uvedl jeden z lékařů v poválečném soudním procesu, dětské pacienty usmrcovali podáváním vysokých dávek sedativ a hypnotik. „Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu, pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť. Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy jako např. silná bronchitida; sekrece hnisu z nosu; šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu. Po exitu dítěte se prováděla pitva, ta potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie neboli infekční plicní zánět a tracheobronchitida, jinak řečeno zánět průdušnice a průdušek.“
Likvidace dospělých probíhala trochu jinak. Dne 9. října 1939 byly do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů poslány dotazníky pro registraci dospělých pacientů. Dotazníky neměly zbytečně vzbuzovat otázky a jediné, co by mohlo být na celé věci podezřelé, by mohla být kolonka s dotazem na pracovní schopnost pacientů. Podle serveru zoom.iprima.cz měli být nahlášeni „pacienti vyžadující již nejméně 5 let nepřetržitě klinickou péči, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než ‚německou nebo příbuznou‘ krví a dále pacienti práce neschopní, trpící některou z uvedených chorob – schizofrenie, epilepsie, senilita, neléčitelná paralýza, syfilis, encefalitida, všechny druhy slabomyslnosti, Huntingtonova nemoc a další neurologicky nevratné stavy.“
Jeho stín ho dohnal
Tak začalo zabíjení lidí různými druhy injekcí a v plynových komorách. Někdy se stalo, že dávka z injekce nebyla smrtelná a nebožák pak musel dostat další dávku. To byl rozdíl oproti lidem poslaným do plynu, otravou oxidem uhelnatým umírali lidé vždy na první pokus.
Jak to nakonec dopadlo se strůjci programu T4? Jeden příklad za všechny. Lékař Heinrich Gross, který se podílel na eutanázii dětí, se ke své válečné minulosti vůbec nehlásil. Stal se uznávaným vědcem, byl politicky činný a získal různá ocenění mimo jiné i za vědeckou činnost. Od roku 1981 do roku 1997 pracoval jako soudní znalec a lékař na té samé klinice, kde kdysi vraždil děti, které se provinily pouze tím, že byly jiné. Tehdy se také chlubil největší sbírkou preparovaných abnormálních dětských mozků. Tuto sbírku vlastnila klinika a Gross ji získal během programu eutanázie.
Právě v roce 1997 vyšla najevo jeho černá minulost. Roku 2000 byl zahájen soudní proces, jenž byl však záhy ukončen pro Grossovu zdravotní nezpůsobilost. Zemřel roku 2005.
Podle dostupných informací bylo během působení programu T4 zavražděno až 250.000 osob.
Autorský článek, další zdroje: holocaust.cz, zoom.iprima.cz, lekarna.cz
