Sesterská loď Titaniku téměř upadla v zapomnění. Potopila se přitom o pouhé čtyři roky později
Britannic byla třetí loď z řady zaoceánských parníků White Star Line a měla sloužit jako transatlantický parník. Na vodu se dostala v roce 1915, ale fungovala jako nemocniční loď v první světové válce. Jako lodní linka mezi Evropou a Spojenými státy se nikdy nakonec ani neplavila, protože se potopila v listopadu roku 1916 v Egejském moři.
Je to velká škoda, protože Britannic se mohl stát legendou své doby. Loď totiž byla postavena tak, aby byla mnohem bezpečnější, než Titanic a během její stavby proto inženýři udělali také mnohé konstrukční změny, které budoucí zaoceánský parník měly udělat opravdu bezpečným.
Proč se tedy Britannic vlastně potopila? Ráno 21. listopadu 1916 totiž parník najel na námořní minu německého císařského námořnictva poblíž řeckého ostrova Kea. Následovala obrovská exploze a loď se potopila pouhých 55 minut poté. Při této katastrofě zahynulo naštěstí jen 30 lidí. A to je v podstatě velký úspěch. Loď se totiž potápěla opravdu rychle a na palubě ve chvíli exploze bylo 1 066 lidí. Většina z nich se dokázala na rozdíl od Titaniku zachránit na záchranných člunech, další byli vytaženi z vody.
Britannic se tak stala největší lodí, která byla během první světové války potopena. Byla to totiž největší loď své doby vůbec a měla výtlak 50 tisíc tun. Oproti Titaniku měla dvojitý trup podél strojovny a kotelny a šest z celkových patnácti vodotěsných přepážek bylo zvednuto až na palubu B. Centrální vodotěsná oddělení byla rovněž vylepšena, což lodi umožnilo zůstat na hladině se šesti zaplavenými odděleními.
Na rozdíl od Titaniku měla sesterská loď Britannic také vylepšený systém záchranných člunů, včetně jeřábů, které je spouštějí v případě nouze na vodu. To umožňovalo spuštění všech záchranných člunů a také výtahy, které původně dosahovaly pouze paluby A, nyní jezdily až na samotnou palubu lodi. Vůbec celý záchranný systém byl oproti Titaniku vylepšený natolik, že záchranné čluny měly větší kapacitu, než byla celková maximální kapacita parníku, která činila 3 309 lidí.
Vrak Britannicu byl nalezen až v roce 1975 Jacquem Cousteauem, který po prvním ohledání vraku tvrdil, že loď potopilo jedno jediné torpédo. Svůj názor opíral o způsob, jakým byly pláty lodi poškozeny. Britannic leží u ostrova Kea v hloubce 122 metrů na pravoboku. Příď je silně zdeformovaná, ale ubikace posádky v přídi byly nalezeny v dobrém stavu. Přední stěžeň byl ohnutý a ležel na mořském dně poblíž vraku. Lodní zvon, který byl považovaný za ztracený, byl nakonec nalezen v roce 2019.
V polovině roku 1995 při expedici Roberta Ballarda, který v roce 1985 objevil vrak Titaniku a v roce 1989 také německou bitevní loď Bismarck, byly pořízeny záběry vraku, dovnitř se ale výzkumníci nedostali. V srpnu 1996 vrak koupil Simon Mills, který o lodi napsal dvě knihy: Britannic – The Last Titan a Rukojmí pro štěstí. O tři roky později se konečně dostala potápěčská expedice dovnitř parníku a natočila tam materiál, který odvysílala řada světových televizních kanálů. Od té doby se k Britannicu potopila celá řada expedic, žádná ale nevedla k nápadu, jak případně vrak lodi vyzvednout. Britannic, která se tak potopila stejně, jako její sesterská loď Titanic, tak navždy zůstane na mořském dně, kde ji pomalu budou rozkládat mořské bakterie.
Autorský článek, další zdroj: History