Masakr Židů v Babím Jaru předznamenal nástup plynových komor jako efektivního způsobu zabíjení lidí
V místech, které po ruské okupaci osvobodila ukrajinská armáda, se znovu objevují hromadné hroby se stovkami obětí. Tentokrát se symbolem zákeřného vraždění stalo město Buča, ale masové hroby se postupně objevují na dalších osvobozených místech – v Hostomelu, Boroďance, Irpini,…
Nařízení smrti
26. září 1941 se představitelé Wehrmachtu dohodli s veliteli německé policie a SS na společné akci při vyvražďování kyjevských Židů. Ve městě se objevily velké plakáty nařizující: „Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v osm hodin ráno na roh ulic Melnikovova a Dochturovská (u hřbitovů). S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd. Všichni Židé, kteří neuposlechnou tohoto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni.
Tak začala akce, kterou organizoval vrchní velitel policie a SS na Ukrajině Friedrich Jeckeln.
Desetitisíce shromážděných ozbrojená jednotka Einsatzgruppen ve spolupráci s SS a západoukrajinskými nacisty vyhnala za město ke zhruba tři kilometry vzdálenému židovskému hřbitovu, kde se nacházela 30 metrů široká, 150 metrů dlouhá a zhruba 15 metrů hluboká strž známá jako Babij Jar, která se stala dějištěm masakru, jenž trval následující dva dny.
Test hromadného vraždění
Počet obětí vyčíslila zpráva odeslaná 31. září 1941 do Berlína, na 33 771. Akci nacisté považovali za zdařilou. Einsatzgruppen s pomocí SS a místní ukrajinské kolaborantské policie takto popravovaly zajatce ve vesnicích a městech už předtím, s takhle početnou židovskou komunitou se ale do té doby nesetkali; hromadnou vraždu tak brali jako test. Ověřovali si, jestli se takhle brutální čin provedený na tolika lidech dá vůbec utajit. Proto také nad Babím Jarem celé dva dny kroužilo letadlo; hluk motoru měl přehlušit střelbu. A většina obyvatel Kyjeva se skutečně domnívala, že byli Židé odvezeni do ghett.
V následujících letech vraždění pokračovalo. Podle svědků nacisté před ústupem v roce 1943 v nedalekém táboře smrti nechali spálit na dvě stě tisíc obětí masakrů. Kromě Židů byli oběťmi hlavně váleční zajatci, Ukrajinci, pacienti psychiatrických léčeben a Romové.
Americký historik Timothy Snyder, který se v knize Krvavé země zabývá nacistickými a stalinistickými zločiny v Polsku, Bělorusku, na Ukrajině a v Pobaltí, uvádí svědectví jedné z mála přeživších, mladé kyjevské herečky Diny Proničevové: „Na sklonku dne se Němci rozhodl zlikvidovat i ji. Zda je, či není Židovka, nemělo význam, viděla příliš mnoho. S několika dalšími ji potmě dovedli na kraj rokle. Svléknout se nemusela. Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné, jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, jako by už nic necítila. Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela nějaké dítě, jak volá maminku, a pomyslela na vlastní děti. Začala na sebe mluvit. ‚Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem.‘ Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.“
Směr plynové komory
S akcí v Babí rokli měli problém i otrlí esesáci. Zachovalo se několik dopisů, v nichž si stěžují, že museli střílet starce, ženy a děti. Objevily se i výhrady ekonomické, poukazující na plýtvání municí, která je potřeba na frontě… Byl to proto právě masakr v Babím Jaru, který donutil nacistické předáky hledat jiný způsob, jak anonymně, ekonomicky a efektivně vraždit početné a věkově rozdílné skupiny obyvatel – a to byl začátek cesty vedoucí k plynovým komorám.
Po druhé světové válce dlouhou dobu sovětské vedení odmítalo přiznat protižidovský charakter celé akce a teprve v sedmdesátých letech byl na místě masakru zbudován pomník obětem, který byl věnován „sovětským lidem, zajatcům a vojákům sovětské armády“. Až v roce 1991 byl na místě postaven důstojný pomník a v roce 2001 na místě uctil památku i papež Jan Pavel II.
Po více než osmdesáti letech v masakrech na Ukrajině pokračuje putinovská soldateska. Buča, Hostomel, Irpiň – a další hromadné hroby budu přibývat s osvobozováním země.
„Těla mrtvých lidí v ulicích města Buča nemusíte hledat. Jsou totiž všude,“ popsal kyjevský starosta Vitalij Kličko pro deník Bild. Podle ministerstva obrany měly některé oběti svázané ruce a stopy po průstřelu hlavy. Někteří popravení, včetně dětí, pak měli mít uřezané uši nebo vytrhané zuby.
Počet dosud objevených civilních obětí jde do tisíců. A Babij Jar se tak stává mementem pro současnost.
Autorský článek, další zdroje: Timothy Snyder: Krvavé země, Paseka 2014, www.holocaust.cz, P. Šustrová: Masakr v Babím Jaru, Babylon, 29. 9. 2017
