Únorová jaltská konference v roce 1945 zpečetila náš osud a vehnala střed Evropy do sovětské náruče
Byla to druhá konference tzv. velké trojky spojeneckých vůdců, tedy amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josifa Stalina. S vítězstvím nad Německem o tři měsíce později byli Churchill a Stalin více zaměřeni na rozdělení Evropy na zóny politického vlivu než na vojenské úvahy. Německo mělo být rozděleno do čtyř okupačních zón spravovaných třemi hlavními mocnostmi a Francií a mělo být důkladně demilitarizováno a jeho váleční zločinci postaveni před soud. Sověti měli spravovat středoevropské země, které osvobodili, ale slíbili, že v nich uspořádají svobodné volby. Britové a Američané měli dohlížet na přechod k demokracii v zemích jako Itálie, Rakousko a Řecko.
Všechno bylo jinak a řada zemí se stala sovětskými satelity
Východní a středoevropské země, které osvobodila a obsadila Rudá armáda, se nakonec staly sovětskými satelity bez ohledu na to, co bylo dohodnuto v Jaltě. Není žádným tajemstvím, že v době, kdy se jaltská konference konala, byl prezident Roosevelt už značně nemocný a měl malou vyjednávací sílu.
Roosevelt v čase konference neměl jistotu, že americké atomové bomby budou skutečně funkční, a tak ještě ke všemu požádal Stalina o pomoc v řešení japonské otázky. Jak známo, Japonsko se nehodlalo vzdát ani po skončení druhé světové války. Bomby ale zafungovaly a nakonec se tedy ukázalo, že Amerika sovětskou pomoc nepotřebovala.
Jenomže už byla z Jalty vyjednána, a tak se sovětský vliv díky tomu z Evropy rozšířil i do Asie. Stalin se pusti v posledních dnech druhé světové války do asijské invaze, jejímž konečným důsledkem bylo rozdělení korejského poloostrova. A díky tomu následně vznikla dodnes nebezpečná Severní Korea. Stalin, který byl ochotnější než Roosevelt, obětovat vojáky v naději na územní zisky, šťastně vyšel vstříc svému americkému spojenci a do konce války značně zvýšil sovětský vliv i ve východní Asii.