V říjnu 1989 západoněmecká ambasáda v Praze praskala ve švech, když se plnila východoněmeckými uprchlíky. Prahu ucpaly tisíce trabantů
Od začátku října 1989 se už totiž na západoněmecké ambasádě v pražském Lobkovickém paláci nedalo ani hnout. Tou dobou se tam tísnilo na pět tisíc Němců z NDR, kteří chtěli na západ. A západoněmecká ambasáda je nechtěla za žádnou cenu odmítnout.
Nebylo ale, ani kde spát. Lidé pospávali dokonce i na schodech a nakonec se stany zaplnila i zahrada Lobkovického paláce. Byl to smutný pohled s velmi šťastným koncem. Už na konci září se totiž Západnímu Německu podařilo vyjednat s východoněmeckou vládou odvoz těchto emigrantů na západ.
Kdo si tyto události nepamatuje, tak příjezdy Němců na pražskou západoněmeckou ambasádu nebyly nic jednoduchého. Většina z nich přijela ve svých trabantech nebo wartburcích, které opuštěné parkovaly široko daleko od západoněmecké ambasády. Tu nakonec začala hlídat i československá Veřejná bezpečnost, která emigrantům bránila ve vstupu na půdu západoněmeckého velvyslanectví.
Němci v zoufalství přelézali ploty a snažili se dostat na západoněmeckou půdu, byť na ambasádě panovaly velmi stísněné podmínky. Spát se nakonec muselo na zahradě ve stanech, které postavil Červený kříž, a kdo už neměl štěstí, musel spát pod širákem. A problémy byly samozřejmě i s nedostatkem jídla.
Některé východoněmecké rodiny dokonce s sebou do Prahy přivezli i svoje domácí mazlíčky, takže pro západoněmeckou ambasádu to byla těžká humanitární situace. Přesto se nakonec s vládou NDR dohodla, že za uprchlíky zaplatí. Jinak by je nejspíš do Západního Německa vůbec nedostala.
Výkupné si nejprve NDR stanovila na dvacet tisíc tehdejších západoněmeckých marek, později si nárokovala až 96 tisíc marek za jednu osobu. A to tehdy byly obrovské peníze. Celkem tak západní Německo vykoupilo 33 755 východoněmeckých občanů, velkou část z nich tvořili právě ti, kdo prošli pražskou ambasádou.
Situace na západoněmecké ambasádě v Praze byla během října 1989 mnohdy velmi kritická. Jakmile se totiž první uprchlíci dostali z Prahy vlaky do západního Německa, letěla tato zpráva po NDR doslova jako blesk. V říjnu se tak do Prahy vydaly další tisíce východoněmeckých občanů. A to znamenalo jediné. Západní Německo je nestíhalo odvážet, na ambasádě nebylo k hnutí, a panovaly dokonce i obavy ze šíření různých nemocí.
Velvyslanectví si proto chtělo v Praze pronajmout hotelové pokoje, to ale komunistická československá vláda nepovolila a západoněmecké ambasádě všelijak házela klacky pod nohy. Například záměrně omezila odvoz odpadu. Velvyslanectví tak muselo samotné popeláře uplácet drahou západní whisky, aby se zbavilo tun odpadu, který nejen zapáchal, ale mohl způsobit i šíření různých infekčních chorob.
A takto nějak situace na západoněmecké ambasádě vypadala prakticky až do 8. listopadu, kdy to východoněmečtí komunisté konečně vzdali a zrušili vízovou povinnost mezi NDR a Západním Německem. Přispěla k tomu i podobná situace na západoněmeckém velvyslanectví ve Varšavě. Poláci tehdy situaci řešili po svém a uprchlíky rovnou v letadlech nechali odletět do západního Německa. Od tohoto okamžiku tedy z Prahy denně odjížděly dva až čtyři tisíce emigrantů denně. Celkem jich tímto způsobem prošlo Prahou na 21 tisíc. O den později nakonec v Berlíně padla nechvalně známá berlínská zeď. Nebýt ale exodu východních Němců na pražskou západoněmeckou ambasádu, dost možná by k tomu nedošlo a komunistické režimy ve státech střední a východní Evropy by se u moci držely dál.
Autorský článek, další zdroj: Pamět národa
